Lenka Hrabalová:
Dívčí párty v Maroku

Navíc už roky básním o marockém jídle, džusech, kultuře a nákupech, tak si vlastně holky jednou v hospodě u vína duply. 

Vyšlo nám to na poslední chvíli. 

Obligátní začátek a vstup do pravého marockého chaosu je Marrákeš a jeho neuvěřitelné náměstí Džamá al-Fná (název znamená Shromáždění mrtých, podle poprav v 11. století), kde se na obrovské ploše bez jediného pravého úhlu protínají stánky s jídlem, kejklíři, potulní prodavači, drobní zlodějíčci a ohromné davy lidí. Marrákeš je čistou ukázkou marockého chaosu v jeho nejhrubší formě. Následoval proto okamžitý útěk na venkov – já ani "moje holky" na tak velký davy nejsme. Naší destinací bylo Varzazat, vstupní brána do pouště skrze údolí řeky Draa. Naplánovala jsem návštěvu legendárního ksaru Ait Ben Haddú, kde se točily desítky filmů, celodenní zničující výlet přes palmové háje, a návštěvu filmových studií. Jak to tam vypadá se můžete podívat níže v mém videu. 

Březnové vedro bylo spalující a naše bílé nosy záhy získaly rudou barvu. Odměnily jsme se proto večerem v lázních, kde z nás Maročanky sedřely kůži (ne, nemluvím o penězích, ale o ozdravné proceduře), vyhřebelcovaly nám vlasy a namasírovaly záda. Nádhera. Marocké lázně jsou v Top 5 seznamu marockých věcí, které mi v česku chybí. Další jsou čerstvé džusy a jahody, což mi právě probíhající jahodová sezona bolestně připomněla. 

Z pustin okolí Varzazet jsme profrčely na druhou stranu, k oceánu, do mojí další oblíbené destinace. Bývalého portugalského přístavu Mogador, dnešní Esvíry. Největrnější město Afriky se tyčí nad divokými útesy a jeho pevné hradby v sobě svírají modrobílé vysoké, vlhké domy s krásnými portugalsko-marockými portály. Miluji Esvíru, její vůni ryb, všudypřítomné racky, hlučný přístav, kde si dáte za deset korun právě vylovenou ústřici, i úzké uličky, o kterých nikdy nevíte, kde končí. Dokáži hodiny zírat na moře z hradeb, nebo se válet na písečných dunách za městem. Ano, dunách. Na poušť jsme s holkama neměly čas, ale naštěstí Esvíra má svoji malou pouštičku. Možná spíš "souduní". Když vyrazíte na jih od města, nemůžete je minout. Za nimi jsou zbytky další portugalské pevnosti a o kousek dál sešlý hipísácký bar Jimmiho Hendrixe, kde prý chodíval pokuřovat vyhlášený hašiš. Kdo ví. My si daly jenom džus a kafé. Byly jsme v Esvíře dva dny a naplnila nás klidem. Popravdě, pokud nemáte kolo nebo nejste surfaři, dva dny tu není co dělat. My jsme se ale rozhodly nasávat pohodu, mořský vzduch a konstantně se ládovat sardinkami a palačinkami. Prostě dovolená, ne? 

V neděli jsme odjížděly se stresem – měly jsme letenky na poslední let Maroko - ČR, přičemž kolovaly informace, že letadlo je zrušené. Nebylo. S nasazenými jednorázovými rouškami jsme nasedly a spokojeně se prospaly až do Česka, kde jsme v pondělí usedly k šicím strojům a začaly šít roušky. Byl to dost prudký skok do reality, ale dovolená byla, jak má být!