Martina Veselá:
Východní Afrika

Půl roku po nádherném zájezdu do Jižní Ameriky uspořádal jeden z účastníků sraz, na kterém jsme chtěli zavzpomínat na naše společné zážitky. A nad lahvinkou chilského vína a talířem argentinského steaku padla otázka: „Kam pojedeme příště?“ Vyhrála to Afrika a začalo se plánovat. Nakonec se z toho stala neuvěřitelná cesta skvělé a už sehrané party lidí, která si splnila další cestovatelský sen. 

Tuhle mimokatalogovou akci jsme začali v Ugandě – „Perle Afriky“. Cesta nás vedla z Entebbe přes hlavní město Kampalu do soukromé rezervace Ziwa, kde úspěšně chovají nosorožce tuponosé. Všichni si mysleli, že si dělám legraci, když jsem prohlásila, že za nimi půjdeme pěšky. Jak se záhy přesvědčili, nebyl to vtip. Pozorovat tyhle kolosy ze vzdálenosti jen asi 15 metrů je docela silný zážitek. 

Odtud dál na severozápad se rozkládá největší národní park Ugandy – Murchison Falls. Safari speciálně upraveným autem nádhernou krajinou mezi stády vodušek kob, žirafami a dalšími zvířaty, lodní safari po Viktoriině Nilu, kde jsme pozorovali líně se válející hrochy a krokodýly a spoustu vodního ptactva až k vodopádu, který dal národnímu parku jméno Murchison Falls. Od řeky k vršku vodopádu to byla parádní procházka. I ubytování je tu pecka. Chatky v příjemném kempu s výhledem na řeku, večerním táborákem, skvělým jídlem a prasaty bradavičnatými, co se jak beránci pasou kolem. 

Z Murchison Falls je to celkem dlouhý přejezd do městečka Fort Portal, ale vlastně je pořád na co koukat. Napřed malé domorodé chatky splácané z hlíny a bambusu, zastávka na oblíbené jídlo místních – rolex, což je vlastně vaječná omeleta srolovaná do chlebové placky čapátí, rozlehlé jezero Albert, vesnice s bizarně velkými kostely a nakonec kopcovitá krajina s čajovými plantážemi. 

Fort Portal leží v podhůří Ruwenzor, tzv. „Měsíčních hor“, jak je nazval už ve 2. století Ptolemaios, který se domníval, že tu pramení Nil. My se odtud vydali na jih, do kouzelné sopečné krajiny s kráterovými jezírky, která je dokonce vyobrazená na jedné z ugandských bankovek. Náladu nám ještě zvedla soutěž ve vzpírání banánových trsů. Víte, že můžou vážit i 40 kg? 

Odtud to není daleko k další kráterové vysočině. Ta se ale nachází za rovníkem, na jižní polokouli, v národním parku Queen Elizabeth. Tady bohužel žádná velká stáda zvěře dnes už nejsou, ale při dalším lodním safari po přírodním kanálu Kazinga jsme jich i tak viděli dost. 

Po noci strávené v lodgi přímo v národním parku, kde nás v noci „ruší“ kolem se pasoucí hroši a vytí hyen, jsme se těšili na setkání se šimpanzi. V Kyambura Gorge není sice setkání s nimi garantováno, ale my měli velké štěstí. Zaslechli jsme je už nad roklinou a vydali se poklusem za nadšeným průvodcem, který je záhy objevil ve větvích stromů. Pochutnávali si na jakýchsi plodech a nás víceméně ignorovali, i když si neodpustili občas zahodit slupku mířením na něčí hlavu. No, lepší, než když je zrovna nad vámi přepadne neodolatelná potřeba se vyčůrat. Velmi rychle pochopíte, že výrazy jako „dělat opičárny“, nebo „být vyčůraný“ nejsou náhodné. 

Ale nejsou to jediní lidoopi, které můžete v Ugandě pozorovat. V národním parku Bwindi Impenetrable Forest žijí i horské gorily. Cesta za nimi není žádná procházka – předem nevíte, jak jsou daleko, a nezbývá vám nic jiného než věřit stopařům a svému odhodlání. Pro některé to bylo dost náročné, ale stálo to za to a nikdo nelitoval. Setkání s gorilami v jejich přirozeném prostředí, kde se chovají, jako byste tam vy nebyli, je pro všechny netlumočitelným zážitkem. Jak jsme si podobní! Mládě má nejspíš ADHD, bráškové si navzájem tropí lumpárny a lechtají se, matka působí „přepracovaně“, starší samec se zhoupne na liáně, shodí naschvál jednu z nás, protože mu stála v cestě, a pak se labužnicky rozvalí na záda a ležérně se převaluje. Silverback – vůdce skupiny, sleze ze stromu jako poslední, sjede nás pohledem, posadí se a předstírá, že má všechno na háku. Ale běda, kdybychom ho rozzlobili! Hodina v jejich přítomnosti uběhne rychle. A i když to byl zážitek, za který jsme zaplatili 650 dolarů, necítíme se ošizení. 

Někteří nacházejí ten den ještě dost energie a zvědavosti na průzkum okolí vesničky Buhoma, setkání s místními lidmi a jejich každodenním životem, prací na čajových a kávových plantážích a kulturou pygmejů. 

Při plánování cesty padl také návrh podívat se na největší lávové jezero světa v Kongu. Přece: „Když už tam budeme… Je to skoro za rohem.“ No, „skoro za rohem“ znamenalo přejet část Rwandy, překonat strach z nákazy ebolou, která je hlášena i z oblasti Goma, kde se lávové jezero nachází, a nechat si vyřídit víza do Konga. Ale je to jen na nás, je to přeci náš zájezd, takže proč ne? 

Rwanda nás nakonec nečekaně mile překvapila. Alespoň takhle na první pohled. Už chápeme, proč dostala přezdívku „Švýcarsko Afriky“. Krásně zelená, jakoby upravená zemědělská krajina, kolem se tyčí sopky. Jen ti lidé se moc neusmívají. Zato my ano, když si odpoledne užíváme pohody na břehu jezera Kivu, kde sbíráme energii na výstup na sopku Nyiragongo v národním parku Virunga. 

Po překročení hranic do Demokratické republiky Kongo se vezeme 20 km na otevřeném náklaďáku do výchozího bodu. Cesta odtud vede příkře vzhůru a není pro úplné bábovky. Z 2 000 metrů do 3 420 m n. m. Chatky, kde nocujeme, jsou hned pod hranou kráteru. A v něm jezero vařící se lávy, které po setmění vypadá jak brána do pekel. 

Z Konga se vracíme zpět do Ugandy, kde jsme si trošku odpočali u jezera Bunyonyi. Odpolední plavba loďkou mezi ostrůvky byla docela romantika. 

Odtud přejíždíme krajinou čajových plantáží, kolem jezera Victoria zpět do Entebbe a odlétáme za dalším dobrodružstvím do Tanzanie. 

Pětidenní safari v severních národních parcích není bezdůvodně oblíbenou „klasikou“. Podle mě není mnoho míst, kde se dá vidět tolik divokých zvířat, jako právě tady. Jedeme v upraveném jeepu se zvedací střechou, ledničkou i zásuvkami na dobíjení foťáků a mobilů. Doprovod nám dělá jeep s mechanikem a nejdůležitějším členem posádky – kuchtíkem, který se o nás stará jako o vlastní a ve spartánských podmínkách vykouzlí tři jídla denně. I ti největší optimisti záhy pochopí, že hubnutí do plavek nám nehrozí. 

V itineráři máme národní parky Manyara, Serengeti a rezervaci Ngorongoro. První z nich je lesnatou krajinou kolem obrovského jezera, druhý nekonečnou plání, třetí obrovskou travnatou kalderou. Jaké představení se tam pro nás odehraje, neví nikdo předem. My jsme obdivovali překrásnou krajinu, obrovská stáda zvěře, zvědavou levhartici, lvice na stromech, uprostřed cesty nebo při námluvách, mangusty před stanem, zebry u napajedla, žirafy spásající trnité akácie, prdící hrochy, dovádějící slůňata, drzé šakaly, bůvolce na stráži nebo porod pakoně. Ten byl takovou emoční třešničkou na dortu. Připili jsme mu na zdraví a pojmenovali ho po našem ugandském řidiči. 

Na poslední část cesty se přesouváme na Zanzibar. Ten je součástí Tanzanie a přezdívá se mu „Ostrov koření“, jak se záhy přesvědčujeme při návštěvě jedné z mnoha zahrad, kde se koření pěstuje. 

A co se tu dá dál podnikat? Třeba zajet do NP Jozani na endemické guarézy červené a mangrovový les nebo se podívat do hlavního města ostrova Stone Town, kde se mísí arabský, indický, britský a černošský duch a každý večer se otevírá trh s jídlem pod širým nebem, kde můžete kromě špízů s různými mořskými „potvorami“ ochutnat také zanzibarskou pizzu. 

Ani na plážích na severu ostrova to nemusí být nuda. Potápění, šnorchlování, rybaření, romantické procházky, přírodní akvárium pečující o karety, relax u koktejlu, čerstvé úlovky na talíři… 

Tak co? Kam vyrazíme na příští cestu?