Aristokraté afrických savan

Krávy, ovce, kozy, období dešťů, období sucha. Tak by se dal jednoduše a ve zkratce charakterizovat věčný koloběh života Masajů, jejich hodnoty a smysl života. Původ Masajů je částečně zahalen tajemstvím. Neznalost písma a chybějící písemné záznamy značně ztěžují archeologům a etnografům pátrání v dávné minulosti nejen samotných Masajů, ale i ostatních afrických národů. Nejpravděpodobnější se však zdá být, že do své současné vlasti přišli z oblastí jižního Súdánu. Sami Masajové tvrdí, že je stvořil bůh Engai a dal jim k dispozici veškeré pastviny na Zemi a stáda dobytka k tomu.

Pokládají se za vyvolený lid boží a odtud pramení jejich neuvěřitelná hrdost nejen vůči všem černochům, ale také vůči bělochům. Ke svému okolí se chovají zdrženlivě, někdy až upjatě, ale zároveň suverénně... Prostory, které dnes Masajové převážně obývají, jsou bezvodé travnaté stepi, savany a trnitý buš bez pravidelných srážek. Tyto plochy jsou nevhodné pro zemědělství, ale vyhovují nomádskému způsobu života spojenému s chovem skotu. Přesto jsou Masajové na řekách, pramenech či studnách závislí a často ženou svá stáda dvakrát týdně napojit k vodě, a to i desítky kilometrů daleko. Jindy zase ženy transportují vodu v nádobách na zádech oslů. Když i tyto vzdálené zdroje vody vyschnou,musí se všichni přestěhovat na vlhčí místa. Veškerý proviant, kterého není mnoho, naloží na osly a opustí svůj dočasný domov, aby se sem s příchodem dešťů znovu vrátili.

Společenský život Masajů je postaven na oddělené výchově chlapců a děvčat a na věkovém kastovním uspořádání. Chlapci a děvčata v dětském věku žijí se svojí matkou v chýši, která je postavena z proutěného pletiva a směsi bláta a kravského trusu. Chýše stojí uvnitř kruhové ohrady, kde ve vlastních „domech“ bydlí i ostatní otcovy ženy s dětmi. Celý komplex ohrad a chýší, zvaný enkang, je na ochranu před lvy a hyenami obehnán hustým plotem z trnitých větví. Všechny vchody do ohrady, jichž bývá několik, se na noc či v době ohrožení uzavírají navršením trnitých větví z buše. Chýše v ohradě jsou pak rozmístěny podle staletími daného vzorce. První žena žije i se svými dětmi v chýši, která je postavena vpravo u hlavního vchodu do ohrady. Jestliže má její manžel i druhou ženu, pak její chýše stojí vlevo od vchodu. Třetí žena bydlí v chýši vpravo vedle ženy první a tak dále. Prostě přímo ideální seskupení pro to, aby se Masaj nespletl, kde strávil poslední noc.
Stačí si jen pamatovat: Včera v noci jsem byl vlevo, zítra jdu doprava a pozítří musím zase doleva, jen o kousek dál.

Ve středu velké kruhové ohrady je umístěna ještě jedna menší ohrada, kam je na noc zaháněn dobytek.Na rozdíl od lidí se tak dobytek těší dvojité ochraně. Jeden muž vlastní okolo 75 krav, stejný počet ovcí a koz a k tomu ještě asi deset oslů. Všechna zvířata jsou přes noc natěsnána v tétomalé ohradě. Zvláštní péče je věnována kůzlatům a jehňatům – ta tráví noc uvnitř chýší.

Hlavní potravou všech Masajů zůstává dodnes kravské mléko smíchanés krví. Krev získávají tak, že ze vzdálenosti jednoho metru nastřelí krátkým šípem krční žílu živého dobytčete, kterou předtím provazem zaškrtili. Vytékající krev zachycují do připraveného kalabasu – nádoby z tykve. Aby se krev v tykvi nesrazila, rychle ji míchají tenkým prutem a krevní sraženina, která se na prut přichytí, je největší pochoutkou masajských dětí. Krev pak dospělí smíchají s čerstvě nadojeným mlékem a výživný nápoj je připraven ke konzumaci. Kráva je tak vlastně pro Masaje pochodující spižírnou a lednicí dohromady. Zásoby se nikdy nevyčerpají a v panujícím horku nikdy nezkazí.
Ze všech původních afrických domorodců si Masajové, i přes masivní tlak civilizace na země třetího světa, nejcíleněji uchovávají své tradice. Respektive se o to snaží. V odlehlých částech „nekonečných“ savan se jim stále daří zachovat původní způsob života nomádských pastevců. Ne však už tam, kde se dostali do přímého kontaktu s civilizačními vymoženostmi. Tam se z nomádů pozvolna stávají usedlíci, kteří se věnují mimo chovu dobytka také zemědělství a rádi cestují do okolních měst za nákupy. Ženy nakupují na místních tržištích ovoce, mouku a rýži, prodávají své korálkové ozdoby turistům a muži se potulují po místních barech. Po několika dnech strávených ve městě se vracejí zpět do divočiny. Masajové žijící v Keni dnes patří mezi nejbohatší etnikum.

Peníze nemají uložené v bankách, ale v dobytku. Ostatní kmeny jim závidí, a často je proto odsuzují. Trnem v očích je i jejich nezvladatelnost – „divokost“ a neochota přizpůsobit se zákonům civilizace. Pro dřívější správu britské kolonie či pro současnou vládu Masajové byli a jsou zdrojem nikdy nekončících problémů. Zdánlivá harmonie mezi Masaji a divokou zvěří je jen klišé. Masaj si divokých zvířat nevšímá prostě proto, že jejich masem opovrhuje.

Tam, kde žijí Masajové, je populace lvů silně zdecimovaná, neboť šelmy představují pro jejich dobytek hrozbu. Fakt, že museli opustit území nově vzniklých národních parků, vedl Masaje do permanentního konfliktu se strážci rezervací. Například v národním parku Amboseli pod Kilimandžárem začali Masajové na protest, že museli opustit srdce oblasti a byli tak odříznuti od stálých pramenů vody, v parku vyvražďovat vzácné nosorožce a lvy. Situace se částečně uklidnila až po uskutečnění finančně náročného projektu – vybudování vodovodu a svedení vody pro dobytek za hranice parku.

Kompromisem skončilo i vy sídlení masajských rodin z kráteru Ngorongoro v Tanzanii. JezeroMagadi na dně kráteru zůstává v období sucha jediným vodním zdrojem v širokém okolí a Masajům sem byl povolen vstup s dobytkem pouze v případě, že všechny jiné zdroje vody už vyschly. „Napojit a ven!“ zní vládní nařízení. Přísné regule ochránců přírody mají své opodstatnění. Snem každého Masaje je vlastnit co nejpočetnější stádo dobytka a neznají v tom hranici. Přemnožený skot má neblahý vliv na přírodní prostředí, v okolí napajedel a stálých sídel pak přímo destruktivní. Zem je pod kopyty stád doslova rozprášena po okolí a příchod těžkých dešťů už jen zkázu dokončí. Destrukce krajiny je přímo úměrná rostoucí masajské populaci a jejich stádům. Výraznou měrou se na ekologii podepsal i přechod nomádského způsobu života na usedlý. V některých oblastech Keni byly pozemky přeměněny na tzv. group ranches a rozděleny mezi jednotlivé masajské klany. Odpovědnost tak byla přenesena přímo na samotné Masaje s očekáváním, že toto opatření povede k ohleduplnějšímu využívání krajiny.

A výsledek? Stav dobytka neklesá, dokonce roste. Jsou zakládána stále nová a nová obilná pole a ranče jsou ohrazovány drátěnými ploty, což negativně ovlivňuje volnou migraci divokých zvířat. Dočasným řešením se zdá být předání parků, které leží na masajských územích, do částečné samosprávy samotným Masajům s podílem na zisku z turistického ruchu. Hlavní je však stálý tlak ochránců.  Navzdory tomu, že každý etnograf a většina „dobrodruhů“ by si pokrytecky přála, aby přírodní národy žily stále v době kamenné, tlak civilizace je neúprosný. Africká „kultura luku a šípu“ rychle mizí. I Masaj žijící kdesi v odlehlé tanzanské buši si rád poslechne rádio, pohovoří prostřednictvím mobilního telefonu s přítelem a rád se nechá od turisty za peníze vyfotit. Také mu není proti mysli zajet si do města na pivo a obléct se na to do slušivého kvádra, aby nebyl ostatním pro posměch. Budoucnost Masajů leží především v jejich rukou. Kdyby chtěli, tak se civilizaci ubránit dokáží. Potenciálu hrdosti na to v sobě mají dost. Jenže kmenová zásada „opovrhování“ civilizací a prací jako takovou už dávno vzala za své.

STAVBA A ŽIVOT V MASAJSKÉ CHÝŠI
Výstavba nového domova je záležitostí žen. Na vybraném místě žena nejprve vyznačí půdorys budoucí chýše – obdélník o velikosti 3×2 metry – a pak na něj navrší kravský hnůj. Řídká mrva změkčí tvrdou lateritovou zem, do níž pak stavitelka v pravidelných vzdálenostech snadněji zatluče asi dva metry vysoké dřevěné tyče. V místě budoucího vchodu ukotví dva silnější kmeny či bambusy. Na takto připravené budoucí stěny chýše připevní ohebné a kůry zbavené slabé větve a ohne je do pravého úhlu, čímž vytvoří základ pro střechu. Následně nashromáždí větší množství tenkých ohebných větví a proplete je mezi stávajícími, čímž vytvoří husté síto. Poslední fáze stavby je přímo delikátní. Do dřevěného pletiva žena holýma rukama vetře a na celý povrch v několika vrstvách naplácá směs kravského hnoje a hlíny.
Na takto připravenou hrubou stavbu pak rozetře řídkou mrvu a vše pečlivě uhladí. Slunce pak celou stavbu vysuší a promění v tvrdou, dešti odolnou chýši. Tak tomu říkám „vůně domova“...

Každá chýše je uvnitř rozdělena proutěnými přepážkami na tři malé místnosti. Jedna slouží jako ložnice pro muže, druhá pro ženu s dětmi a třetí je společenská místnost. Tady masajské ženy vaří na otevřeném ohništi a na noc sem berou malé ovečky a kůzlata, k nimž se chovají stejně jako k vlastním dětem. Vchod je tak úzký a nízký, že se jím člověk stěží protáhne dovnitř.