„Narodila ses v pátek, to máš štěstí, je to stejný den, jako byl narozen Buddha.“ povídá mi s úsměvem starší pán, který den mého narození právě našel v silné a silně ošmátrané brožurce. Měla bych se asi radovat, ale nechápu úplně proč. Můžu snad v Barmě slavit narozeniny každý pátek? Významně se nadechuje a ve stínu nejsvětější ze statisíců barmských pagod, Shwedagon pagody, mi vysvětluje, že den narození zde znamená mnoho, určuje běh věcí náboženských i světských. Jako páteční se můžu modlit jen u oltáře s morčetem, vzít si nesmím člověka narozeného v sobotu ani čtvrtek, mé jméno může začínat jen danými písmeny. To je dobré vědět hned od začátku, aby se člověk nedopustil žádného faux-pas.
Astrologie a buddhismus jsou v Barmě pevně svázány. Všichni lidé jsou věřící a náboženství ovlivňuje jejich dennodenní život. Každý muž musí minimálně dvakrát za život vstoupit do stavu mnišského. Jednou kolem 15ti let, podruhé po dvacítce a potom může kdykoli si chce odpočinout od světských starostí. Barmští lidé žijí v extrémní chudobě, přesto jsou v zde stovky stup pokrytých tunami pravého zlata. Zde na Shwedagonu je prý víc zlata než v britské národní bance a na její koruně více diamantů než v královské šperkovnici. Všechno z darů obyčejných lidí, kteří jedí jen rýži, aby si mohli dovolit nákup zlatých lístků.
Pagoda Swedagon je ozdobou starého koloniálního hlavního města Yangonu. Jeho centrum připomíná atmosférou Havanu -krásné koloniální domy nechány na pospas svému osudu. Na ulicích potkáte desítky stolků s telefony a operátorkami, ženy, usmívající se zpoza svých nepřirozeně bílých masek, muže cenící rudě zbarvené zuby od betelu. Nefunguje tu nic, co by vás mohlo spojit se zbytkem světa. Mobily signál nechytají, platebními kartami nikde nezaplatíte, bankomaty zde neexistují. Co tady je, je naprostá pohoda a snad nejmilejší lidé z celé Asie. Vůně jsou jiné, vzory látek i plakáty na autobusech. Na světě ještě existují země, kde není McDonald, kde se stále ctí tradiční hodnoty, nosí tradiční oblečení a večer při západu slunce krmí racci u řeky.
Barmánci ze své izolovanosti, ale nadšeni nejsou a jasně svůj názor také vyjádřili v posledních volbách z jara 2012. Po staletí útisku se konečně karta obrací a svítá na lepší časy, kdy by militantní vládu mohla vystřídat demokracie. Ve středověku v Barmě vzkvétala různá království, kterým panovalo tu jedno, tu druhé etnikum. V 18.tém století se v průběhu tří válek z Barmy stala britská kolonie, nejdříve pod správou Indie, potom spravovaná samostatně. Boj o samostatnost vyvrcholil po druhé světové válce a v jeho čele byl mladý, charismatický Aung San, který se ale samostatnosti v roce 1949 nedožil, když byl předtím zavražděn na politickou objednávku. Ihned po získání samostatnosti v Barmě vypukly nepokoje hraničící s občanskou válkou, jimž dal přítrž až v roce 1962 generál Ne Win a jeho militantní převrat, který nastavil zemi na „cestu k socializmu“, která do roku 1988 zdevastovala ekonomiku. Vládu převzala vojenská junta, která sice slíbila demokratické volby, ale potom co je vyhrála demokratka a dcera Aung Sana, Aung San Suu Kyi, ji posadila do domácího vězení a vládu nad zemí si nechala. Suu Kyi strávila v domácím vězení přerušovaně 15 let, včetně doby, kdy její manžel, anglický profesor na Oxfordu, umíral a za svůj boj o demokracii byla roku 1991 oceněna Nobelovou cenou. Od roku 2007 v Barmě opět zesílilo demokratické hnutí, Suu Kyi byla propuštěna a v dubnu 2012 její strana vyhrála dlouho-očekávané svobodné volby. Obyvatelé, z nichž celá jedna třetina dnes žije pod hranicí chudoby, se těší, že konečně nastanou lepší časy.
Největší turistickou atrakcí Barmy je archeologická zóna Bagan, na jehož území panovníci v době mezi 9tým a 12tým stoletím zbudovali přes 4500 náboženských staveb – pagod a chrámů. Do dnešních dob se jich uchovalo přes 2000 a na baganské planině jejich siluety tvoří neopakovatelnou podívanou. Kromě tradičního autobusu, můžete od chrámu, ke chrámu celý den, stylově jezdit v koňské drožce nebo sportovně, na kole. Areál Baganu je osídlený místními lidmi, kteří mezi chrámy obhospodařují svá políčka arašídů, melounů a tykví. Navštívit zde můžete i jednu z tradičních vesniček, kde lidé žijí bez elektřiny a kanalizace, v domcích z palmového listí, pro vodu chodí do nádrže středně hnědé barvy. Všude je ale čisto a místní jsou usměvavější a přívětivější než kdekoli jinde. Skutečná podívaná se ale strhne při západu slunce, kdy při výhledu z nejvyšších teras můžete pozorovat, jak celé moře chrámů, zasazené do tropické přírody, mění barvy. Mají nejdříve teplý zlatý odstín, když se slunce blíží k horizontu, rudě červený. Klid narušuje jen zvuk máchajících křídel volavek.
Kroky turistů v Barmě často míří i do druhého největšího města Mandalay. Bývalé královské město je po silném bombardování za druhé světové války v ještě kurióznějším stavu než Yangon. Několik hlavních silnic s asfaltem, zbytek už jen prašné, centrum k nenalezení, bez památek, obchodů či restaurací. Periferie, ale nabízejí několik zajímavých míst: pagoda, která zastřešuje největší knihu světa, Tripitaku vytesanou do kamene, jiná 350ti tunového mramorového Budhu, krásný teakový klášter, ve kterém dříve žili králové. Mandalay je centrem tradičních řemesel a lze tu navštívit dílnu tepců zlatých lístků, mramorových sochařů či největší trh na světě s jadeitem. Krásné památky jsou i v okolí Mandalay. Plavba po Irávádí v proutěném lehátku vás zavede do Mingunu, k nesplněné ambici jednoho z barmských králů, který se zde snažil postavit největší (co jiného než) pagodu na světě. Ta zůstala nedokončená, zato je zde největší neporušený zvon na světě. Cesta na opačnou stranu Irávádí vede do královských měst Avy, Amarapury a Sagaingu. Na nejdelším teakovém mostě na světě se dozvíte svou budoucnost od jednoho z populárních věštců z dlaně. Opodál stovky mnichů společně dostávají své jediné denní jídlo do svých misek, za říčkou, v dalším bývalém královském městě Ava, jsou starobylé kláštery a na svatém pahorku Sagaing desítky (ano, zase) pagod.
Nejkrásnější přírodní zastávkou v Barmě je jezero Inle. Celý den se můžete vozit lodičkou po atrakcích tohoto krásného jezera, které bývá obsypané sytě růžovými lekníny či modrými hyacinty. Rybáři zde pádlují nohami, v plovoucích vesnicích se stále tradičně zpracovává stříbro, tká hedvábí i balí cigára z místního tabáku. V plovoucích zahradách se pěstuje zelenina a v plovoucím klášteře učí mniši skákat kočky. Ty jsou tak vytrénované, že se staly jednou z hlavních zastávek na Inle a klášter si vysloužil přezdívku „klášter skákajících koček“.
Atmosféru můžete nasávat i četbou Barmských dní od George Orwella, který zde žil za dob britského kolonializmu a popisuje místní zvyky a poměry. Od těch dob se v Barmě nic nezměnilo. Tak jak ji Angličané zanechali, tak je to tu dodnes. Jak si Barmu zamiloval hlavní hrdina knihy, tak i nejzarytějšího skeptika vyvede z omylu, že jej v Asii už nic nepřekvapí, nenadchne. Barma si svoje místo najde v srdci každého návštěvníka. A bude to místo zlaté, jiné by si ani najít nedokázala.
