Bhútán: Jak se žije v zemi štěstí?

„Náš hrubý domácí produkt na hlavu přesahuje dva tisíce dolarů. To je o celou třetinu víc než mají v Indii,“ říká hrdě můj dlouholetý známý Čenčchu, podnikatel v realitách. Sedíme v hlavním městě Thimphu v komfortní kavárně Karma’s Coffee, která je pro svou mezinárodní atmosféru velmi populární mezi bhútánskou smetánkou a zahraničními pracovníky. „Před čtyřiceti lety jsme byli s jednapadesáti dolary na hlavu ročně nejchudší zemí světa, dnes jsme premianti Jižní Asie,“ pokračuje sebevědomě. „Naše ekonomika rekordně roste a to i přesto, že pro nás nejsou důležité peníze, ale štěstí,“ směje se.

Když čtvrtý bhútánský král Džigme Singgjä Wangčhug v roce 1972 začal vládnout, definoval svou rozvojovou politiku jako snahu o velké národní štěstí (GNH), nikoliv o co nejvyšší hrubý domácí produkt. Chtěl se zřejmě verbálně vymezit proti svému předčasně zemřelému otci, jehož ambiciózní modernizační politika se setkala s odporem tradičních elit, zejména buddhistického duchovenstva. Velké národní štěstí se ze slovní hříčky vyvinulo v politickoekonomickou ideologii, která zahrnuje i metodiku jak štěstí měřit.

„Rozvinuté západní země jsou velice bohaté, ale je jejich obyvatelstvo skutečně šťastné?“ ptá se Čenčchu řečnicky a pokračuje ve vysvětlování podstaty myšlenky GNH. „V Bhútánu si myslíme, že pouhý ekonomický pokrok nevede k harmonicky fungující a šťastné společnosti. Sebevětší HDP je bezcenné, pokud příjmy nejsou spravedlivě rozdělovány. Důležité je, aby lidé měli přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Je třeba dbát na zdravé životní prostředí a zachovat přírodní dědictví pro naše potomky. A stejně tak musíme zachovat a rozvíjet i naši kulturu a samozřejmě náboženství, bez něhož by náš život ztratil smysl a směr,“ zakončil Čenčchu ze školy dobře zapamatovanou etudu.

Ideologie GNH tedy není zas tolik odlišná od směrů zastávaných evropskými zelenými, jen důraz na náboženství a tradici vypadá jak vypůjčený od křesťanských demokratů. „Myšlenka GNH vychází z učení tibetského buddhismu. Věříme ale, že je univerzální, a může být aplikována kdekoliv na světě. To, že některé myšlenky obsažené v GNH jsou součástí politických proudů v jiných zemích, potvrzuje jejich univerzální platnost.“

Ne všichni Bhútánci jsou však z myšlenky GNH nadšeni. „Je to vyprázdněný pojem,“ říká mi kamarád Amrit. „Politici a státní úředníci o štěstí hodně řeční, ale doopravdy je zajímají pouze jejich vlastní příjmy. Lidé, kteří mají moc či peníze, ti jsou šťastní, zbytek se prostě jen snaží nějak vyjít.“

Nejméně do sedmdesátých let minulého století bylo v Bhútánu běžné, že člověk ze skromných poměrů dosáhl díky své píli a schopnostem významné funkce ve státní správě nebo uspěl v podnikání. Dnes už však získávají dobré příležitosti prakticky výlučně děti z bohatších vrstev, které se kromě zahraničního vzdělání mohou opřít o rodinné kontakty mezi vysoce postavenými lidmi. Na protekcionářství, korupci a právní nepostižitelnost mocenské a majetkové elity si Bhútánci stěžují rok od roku víc. Pokud se frustrace bude dál prohlubovat, bude to voda na mlýn extrémních hnutí po vzoru nepálských či indických maoistů, kteří za snem o velkém národním štěstí udělají krvavou tečku.Šťastná ekonomika

„Indická armáda má v Bhútánu rozmístěny tisíce vojáků, kteří se starají o jeho bezpečnost. Indie je pro Bhútán téměř jediný obchodní partner, investor i sponzor. Král by udělal cokoliv, aby Indům vyhověl, a ti mu za to nechávají volnou ruku ve vnitřní politice. Bhútán není nezávislý stát, ale indický protektorát,“ řekl mi před pár lety nepálský rozvojový konzultant Mahéšvor Šrestha, který v Bhútánu působil jako poradce Světové banky. Nebyl jsem jeho příkrými slovy příliš překvapen; Nepálci prostě nemají Bhútán rádi. Částečně proto, že z nerovného vztahu s ohromnou a mocnou Indií dokázal těžit ve svůj prospěch, což se o Nepálu říct rozhodně nedá.

Úctyhodný vzestup Bhútánu v posledních letech je přímým důsledkem ekonomického růstu Indie. Ačkoliv bhútánské HDP na hlavu je na podmínky Jižní Asie velmi vysoké, země má pouhých 708 tisíc obyvatel a v absolutních číslech je její ekonomika titěrná – pouhá třicetina ekonomiky sousedního indického svazového státu Západní Bengálsko.

Štěstí Bhútánu spočívá v tom, že má přírodní zdroje, které Indie ke svému růstu nutně potřebuje – vodní energii. Bhútánské řeky pramení v himálajských ledovcích ve výškách kolem pěti tisíc metrů a derou se hlubokými údolími až do nejnižších poloh ve stech metrech nad mořem. V současné době země produkuje 1500 megawattů elektřiny, z čehož 80 % exportuje do Indie. V průběhu příštích deseti let Bhútánci a jejich indičtí investoři, plánují produkci ztrojnásobit.

Díky přílivu peněz z hydroelektráren a celkově bezpečnému podnikatelskému prostředí se Bhútán stal zajímavý i pro další indické investice, zejména do stavebního průmyslu, bankovního sektoru a dalších oborů.

Gangkar Puensum (7570 m. n. m.) není jen nejvyšší hora Bhútánu, ale zároveň nejvyšší vrchol světa na němž lidská noha dosud nespočinula. Bhútán nevydává horolezecká povolení na výstup na své hory, které jsou považovány za sídla místních božstev.Po hydroenergetice je nejvýznamnějším zdrojem příjmů turismus, jehož koncepce je stejně originální jako myšlenka velkého národního štěstí. „Nechceme přilákat co největší množství turistů,“ vysvětluje slečna Čoki Wangmo, referentka odboru turismu na Ministerstvu místního rozvoje. „Filosofií bhútánského turismu je vysoká hodnota a nízké množství.“ Přeloženo do konkrétní podoby to znamená, že návštěvník Bhútánu si u registrované cestovní kanceláře musí objednat zájezd v minimální hodnotě 180 dolarů na osobu a den. Z toho 60 dolarů jde přímo do státní pokladny, ze zbytku se zajišťují služby. „Cestovní kancelář musí turistům zajistit dobré ubytování v certifikovaném hotelu, plnou penzi, vozidlo s řidičem a místního průvodce,“ vysvětluje slečna Čoki. „Od roku 2012 se minimální sazba zvyšuje na 225 dolarů na den. V souvislosti s tím bude náš úřad vyžadovat, aby všechny turistické hotely pozvedly svou úroveň na tři hvězdy.“

„Zdražovat v době světové ekonomické krize je šílená politika, příští rok určitě přijede mnohem méně turistů a celý cestovní průmysl bude trpět,“ sděluje své obavy turistický agent Sonam Lepča. „Myslím, že velké cestovní kanceláře napojené na královskou rodinu a vládu tím chtějí potopit menší operátory. Všechny cestovní kanceláře totiž poskytují neoficiální slevy. Na to však potřebují kapitál, protože snížené platby od zahraničních turistů musí agent dočasně dorovnat ze svého,“ popisuje fungování ilegálního systému slev, který je veřejně známým tajemstvím. „Velké cestovní kanceláře si budou moct dovolit udržet své zlevněné balíčky, ale menší na to nestačí.“Hlavním lákadlem Bhútánu je jeho zachovalá kultura tibetského buddhismu a nezasažená příroda. Na cestovatele tu čekají především nádherné středověké hrady a starobylé buddhistické kláštery. Velmi zajímavá je přirozenost, s níž se v Bhútánu kombinuje pokrok s tradičními prvky. Na své si přijdou i milovníci vysokohorské turistiky. V Bhútánu je celá řada nádherných tras různé obtížnosti, z nichž největší slávě se těší Snowman Trek, považovaný za nejtěžší na světě. Všechny treky jsou organizovány v expedičním stylu se stany, kuchařem a s jaky či koňmi na transport zavazadel a zásob.

Ročně do Bhútánu dorazí kolem 20 tisíc západních turistů, zejména ze Spojených států a ze zemí západní Evropy a Východní Asie. Ačkoliv vláda chce zvýšit počet přijíždějících turistů na 100 tisíc, v dohledné době to nebude možné. Hlavně kvůli nedostatečné infrastruktuře a nízké kapacitě leteckého spojení, které zajišťují pouhá tři letadla státní společnosti Druk Air. Do roku 2005 Bhútán navštívilo přibližně 100 Čechů, popularita destinace však roste a v posledních letech přijíždělo 60 až 80 tuzemských turistů ročně.
Popelka z nóbl rodiny

Bhútánskou událostí roku a hlavním lákadlem podzimní turistické sezóny byla nepochybně svatba jednatřicetiletého krále Džigme Khesara Wangčhuga s o deset let mladší Džetsun Pemou 13. října 2011. Zásnuby král oznámil při jarním zasedání parlamentu. Se svou vyvolenou se, dle prohlášení, poprvé setkal v sedmnácti letech. Ačkoliv dívce tehdy bylo pouhých sedm roků, oba se do sebe okamžitě zamilovali. Korunní princ ji prý tehdy řekl, že pokud jejich vzájemné city vydrží, stane se jeho ženou. Oficiální tiskové materiály zdůrazňují, že budoucí královna je obyčejná dívka z lidu.

„Popelka to zrovna není,“ říká můj známý Čchimmy, který má řadu přátel mezi královskou rodinou. „Její dědeček byl guvernér okresu Tašigang, otec je dopravní pilot a zároveň nevlastní bratr manželky druhého krále. Dobře zavedená rodina.“ Královnina matka zase pochází z takzvaného „posvěceného rodu“, který odvozuje svůj původ od středověkého světce Pämalingpy, jako ostatně i královská dynastie. „Sňatek z lásky to určitě není,“ vrtí hlavou Čchimmy. „Řekl bych, že poslední tři roky zaměstnávalo hledání vhodné nevěsty půlku úředníků královského protokolu,“ směje se. „Nakonec ale našli nádhernou královnu, na kterou můžeme být hrdí!“Už pár dnů před svatbou zdobily fotografie královského páru fasády většiny domů v celé zemi a Bhútánci si na klopy připínali plakety s portrétem novomanželů. Svatební rituál se odehrával před hradem Punákha, který byl dřív zimním královským sídlem. Průběh ceremonie s kulturním programem tradičních tanců, přenášela státní televize. Nejvýznamnějším zahraničním hostem byl Rahúl Gándhí, který zřejmě už brzy převezme od své matky Sonii Gandhíové vedení indické Národní kongresové strany.

Den po svatbě novomanželé vyrazili za dalšími ceremoniemi v Thimphu a po cestě stavěli v každé vesnici. Sám jsem se zastavil ve vesnici Lobesa, jejíž hlavní ulice byla celá lemována čekajícími davy s květinami a skromnými dary. Policie a protokolární úředníci úzkostlivě hlídali, aby vše proběhlo bez incidentů. Po několika desítkách minut nervózního čekání uprostřed skupiny notně rozjívených školáků s bhútánskými vlaječkami, vidím přicházet královskou dvojici. Fotografování je samozřejmě přísně zakázáno. Král i nevěsta jsou oblečení v tradičním bhútánském oděvu bez jakýchkoliv insignií královské moci. Bhútánská monarchie totiž vyznává skromnost a střídmost. Vypadají lépe než fotografiích, proběhne mi hlavou.

Král i královna kráčí pomalu a každou chvíli se zastaví, aby s poddanými prohodili několik slov. Brzy přicházejí i ke mně. „Odkud jste,“ ptá se Jeho výsost král. Zaraženě odpovídám. „Slyšela jsem, že Praha je nádherné město,“ usmívá se královna. Vyhrknu jen „Taši delé,“ přání všeho dobrého, ale královský pár už nastupuje do svého černého Land Cruiseru s poznávací značkou „BHUTAN“ a mizí mně i celé vesnici z dohledu.

Současný král Džigme Khesar Wangčhug byl korunován na podzim 2008 po té, co jeho otec, Džigme Singgjä Wangčhug abdikoval. Ještě před svým odchodem ovšem starý král uvedl zemi do nové éry. Po mnoha letech příprav a plánování Bhútán přeměnil z absolutní na konstituční monarchii a to zcela z vlastní vůle.

Bhútánská ústava zavadí dvoukomorový parlamentní systém založený na soutěži politických stran a vychází z myšlenek GNH. Považovat však bhútánskou ústavu za demokratickou podle západních norem, by bylo přehnané. Král si zachovává značný vliv nad všemi pilíři státní moci a jeho veto mohou volené orgány jen velmi obtížně přehlasovat. Ústava umožňuje krále v krajním případě sesadit, trůn však přechází na jeho následníka a zůstává tedy v rodině. I po zavedení nové ústavy, je bhútánský král skutečným suverénem, který určuje směřování země.