Bolívie, z obrazu Salvádora Dalího

Výlet začíná v městě Uyuni ve 3669mnm, kde již můžete pocítit první ochlazení. Ještě v 10 hodin dopoledne, při odjezdu, je kolem nuly. Po krátké zastávce na hřbitově lokomotiv už frčíte rovnou směrem k největší solné poušti světa Salar de Uyuni. Samotný pohled na tuto poušť je oslepující. Přes 12 tisíc čtverečních kilometrů absolutně dokonalé placky bělostné soli. Slunce se z jejího povrchu odráží tak silně, že vám vypálí do sítnice bílý odraz. Jako by to samo o sobě nebylo dost, tak uprostřed této pouště je ostrov, který svým tvarem připomíná rybu a je celý porostlý kaktusy. A to ne ledajakými. Je to tisíciletý kaktusový les – rostliny jsou obrovské a některé z nich jsou opravdu přes tisíc let staré. V solné poušti jsou i hotely ze soli, některé jsou už jen pouhými muzei, ale jiné jsou plně funkční a můžete na jejich slaných lůžcích strávit noc.

Cesta pokračuje do národního parku Eduardo Avaroa na samém jiho-západním cípu Bolívie. Pusté krajině vévodí několik stále aktivních sopek, které se zasloužily i o tisíce vyvřelých kamenů, z nichž některé stojí na své špičce. Celá oblast je velmi tektonicky aktivní a nachází se zde několik gejzírů a možnost koupání ve slastně teplých horkých pramenech. Ozdobou národního parku jsou ale jeho jezera. Na některých sídlí hejna zmiňovaných plameňáků, jiné díky obsahu zvláštních bakterií mění barvu své vody na neobvyklé odstíny - je zde laguna červená nebo zelená.  Nad lagunami se tyčí zasněžené kopce a v noci zde klesá teplota ke 30 stupňům pod nulu. A zdejší hotely nemají žádné topení, takže zde zažijete opravdu mrazivou noc!

Mrazivý je ostatně celý pobyt v této krásné Andské zemi. Na jejím západním cípu je největší vysokohorské jezero světa, Titicaca. Oblíbené městečko Copacabana na jejích březích, není dnes již nic jiného než turistické středisko. Poskytuje ale výhodné místo pro prozkoumání okolních ostrůvků Isla del Sol a Isla de la Luna. Na tom prvním se dle inckých legend zrodilo slunce a na tom druhém měsíc. Celodenní stezka přes ostrov slunce je přímo vyhlídková. Panoramata jsou úchvatná – pro Titicacu běžné blankytné vody i modré nebe bez mráčku, jsou zde doplněny výhledem na celý hřeben bolivijských Kordilér, mnohé z jejíchž vrcholků přesahují 6000mnm. Isla del Sol byl významným místem incké mytologie a i dnes zde lze nalézt pozůstatky starých chrámů.

Od Titicacy je to jen na skok do největšího bolivijského města, milionového La Pazu. Město je de fakto rozděleno na dvě části – horní, velmi chudou, nacházející se nad 4000mnm, a dole v dramatickém údolí, dolní – chudou, kde se nachází centrum města. Nejzajímavější atrakcí města jsou jeho trhy. Vyhlášený je zdejší čarodějnický, kde prodávají například sušené plody lam (tedy nikoli ovoce, ale mrtvé zvíře!) a lahvičky s amulety na všechno, co si člověk může přát. 

Potosí a Sucré jsou dvě malá městečka, obě řazená mezi Unesco dědictví, které není radno v Bolívii přehlédnout. Obě mají malebné koloniální centrum a příjemné zázemí pro turistu, ale také něco navíc. V Potosí se nachází největší stříbrné naleziště na světě. Jedna jediná hora, která je plná minerálů a vytěžuje se již po několik staletí. Způsob práce v těchto dolech se za tuto dobu naprosto nezměnil a poměrně velkým unikátem je, že zde do tohoto nebezpečného, jedy prosyceného prostředí vodí turisty. Nutností tedy je, jít podívat. Nejdříve nakoupit dárky pro horníky – dynamit, alkohol a nezbytná koka. Jejímu žvýkání horníci věnují i několik hodin denně, protože bez jejích účinků by tuto práci dlouho nevydrželi. Potosí je opět ve 4000mnm, takže pomáhá s vázáním kyslíku, silou na práci, tlumením bolesti i potlačováním hladu.  Šachty jsou pro běžného Evropana opravdu malé, takže většinu času jdete v předklonu, někdy, ale musíte i na kolena nebo se plazit. Tma, na zemi spousta děr, vody, ve vzduchu prach a jedovaté plyny. Slyšíte výbuchy dynamitu a kamení se sype všude kolem vás. Kluci zde začínají pracovat jako třináctiletí, někteří přežijí jen 10 let, nikdo se nedožije padesátky. Umírají většinou na onemocnění plic, jako je silikóza. Jak krásné je nadechnout se venku čistého vzduchu!

Sucré, ač oficálně hlavním městem Bolívie, toho ve svých zdech moc nenabízí. Ale hned několik desítek kilometrů za nimi je opravdu úchvatné pohoří Cordilera de los Frailes. Její dramatické skály jsou obydleny etnikem Jaqua’a, které žije svým tradičním způsobem - zemědělstvím a tkalcovstvím. Krajem se dá projít na dvou až třídenním treku a člověk zde opravdu nestíhá žasnout. Kromě krásných rudých, modrých a hnědých skal, je zde například zvláštní kráter Maragua, který nevznikl tradičně sopečně, ale vyvrásněním a vypadá jako by byl z cukrové vaty nebo zkamenělé stopy dinosaurů. Člověk si může porovnat svou nohu se stoupou opravdového dinosaura a projít se, přesně tam, kde se i on před několika miliony lety procházel. Za Sucré je také nejvyhlášenější trh Bolívie – v Tarabucco. Můžete žasnout nad kroji a čepečky, které jsou v módě v této oblasti. Muži nosí hučku s cinkrlátky a kytičkami po okraji, kterou by nepohrdla nejedna malá holčička. Ženy naopak chodí ve vysokém cylindru s korálky, který má na vrchní části anténku zakončenou bambulkou.

Bolívie vás určitě mnohokrát překvapí. Salar de Uyuni patří jednoznačně nejen mezi highlighty Ameriky, ale i celého světa.