Chilská mozaika, země sopek a tajemný Velikonoční ostrov

Po přistání v Santiagu, lámem si QR kódem hlavy,

ale trochu rozvahy a Liduška nám to spraví.

Ubytovat, omýt a šupky dupky ven,

ať nic neprošvihnem a ať to vše stihnem.

Náměstí, paláce, sochy a vyhlídky,

trochu mám zmatek z té krásné prohlídky.

Další den už na Valparaiso hledíme, občas si i ve výtahu medíme.

Pablo Neruda alias „Naftalin“ se nám představil v celé kráse,

na sgrafity na domech se naše oko pase.

Odpoledne si hlavu lámu, zda si namočit tělo v oceánu.

Já to vzdal, neb nechtěl jsem být slaneček.

Jo Jura. Ten to dal. A nechal tam i koupací obleček.

Následuje noční cesta autobusem, vzali jsme to hodně šusem.

Ráno nás již slunko v Pucónu vítá, že prý nás čeká dobrá aktivita.

Prý nás čekají termály, radostně zpíváme chorály.

Těla si trochu osluníme a prohřejeme, trochu po té cestě pookřejeme.

Další den nás čeká NP Huerquehue,

mnoho z nás si při představách, co tam bude, pobrukuje.

Je to sice trochu do vršku a dále než do recepce,

ale všichni se tváříme křepce.

Jen Miluška trochu strádá,

ale duo „Hulkos“ se o ní postará, aby nebyla zrada.

A tak jsme se pokochali krásnou přírodou, kde občas ptáci řvou,

viděli jsme krásné araukárie, nádherná jezera,

poslechli poutavé vyprávění paní průvodkyně, prostě nádhera.

Z večera jsem se vypravil do agentury,

kde pro nás měli již připraveno věcí fůry.

Jen moje botičky – do sucha i do vodičky,

tam měli dovézt nějaké lidičky.

Botičky dovezli, vše je připraveno.

Do rána ani pořádně nespíme, kdy už tu Villaricu před sebou spatříme.

Ráno za kuropění končí naše snění.

Sbalit bágly, svačinu, dát si čaj a jdeme aj aj aj.

Ve skupině v poklusu nacpeme se do mikrobusu.

Češi, Němci, Anglie, Kanada, ve skupině vládne dobrá nálada.

Jdeme všichni v jednom šiku, dobýt sopku Villaricu.

A tak se po svahu vine dlouhý had,

ze kterého se ozývá veselý hovor a občas už i funění snad.

Čím výše hovor umlká a funění sílí, vítr zesiluje a občas i šílí.

Na sněhu nasadili jsme mačky, vyfasovali cepíny,

vleče se dlouhý had do vzdálené výšiny.

Občas někdo větrem padá, občas někdo hodí záda.

Z hlavy se nám kouří, srdce se nám bouří.

Vrchol je již na dohled, to je vskutku rajský pohled.

Ať si kdo chce, co chce říká,

HIP, HIP, HURÁ – dobyta byla Villarica.

A svět se rázem otáčí, život je hnedka jinačí.

Sundat mačky, převlíct zbroj a po zadku dolů, hoja, hoj.

Zprvu to byla představa šílená,

že po té jízdě ze šíleného vršku, si snad ani nenabiju držku.

Vše se v dobré obrátilo, dole zase dobře bylo.

A tak jsme se ve zdraví a šťastni vrátili a za babičkou z „Mapuče“ se stavěli.

Babička nám vyprávěla, upekla chleba, uvařila čaj,

spřádala vlnu, jen měla z motání klubíček trochu hlavu – aj aj aj.

Večer jsme si poseděli, trochu vínka popili,

abychom se na další cestu dobře cítili.

Ráno jsme včas vstali, na snídani hnali.

U jídla smutně ven koukáme, jak se v tom dešti celý den motáme.

Pak jsme v klusu nasedli do autobusu.

Cesta na jezero rychle utíká, po příjezdu loď už houká, někdo utíká.

Ještě WC, káva by nebyla?

Chudák Liduška, ta, aby se z toho zbláznila.

Naštěstí už slunko začalo hřát, nikdo nepotřeboval na WC, ani neměl hlad.

Po jezeře jsme se plavili, pohledy na krásy vůkol jsme se bavili.

Pak žádné zdržování, kupování parády,

vždyť na nás čekají krásné kaskády.

To je pastva pro oko, voda se vaří divoko.

Černá, bílá, žlutá, modrá – to je barev šaráda, vše je velká paráda.

Pak se přesuneme dolů k dalšímu jezeru,

pozorujeme při kávě tu nádheru.

Pozor, Liduška nás volá, do busu šupnem zas, na Osorno už je čas.

Po výjezdu nahoru dobře se nám dýše,

někteří se choulí v bundě, že je jim zima spíše.

Pohledem jsme se pomazlili s velikány v okolí

a jedeme dolů, ať se nám chce či nechce, prostě kdokoliv.

Večer nás čeká restaurace, to bude zase pořádná štace.

Mořské plody, ryby, steak, nacpeme se jako bejk.

Ráno vstávat, ať se nám chce nebo nechce, prostě se to hodí,

pojedeme na ostrov, pojedeme lodí.

Průvodkyně vypráví, jak ostrov Chiloe okupují strašidla,

i to, že jsou nebezpečná a že děvčata si mají dávat pozor na rodidla.

Jak málo stačilo dříve, aby graviditu měly na koho svést

a jak málo stačí dnes k tomu, aby se děvče nechalo svést.

Následuje místní tržnice, což je života plná knižnice.

Ryby, mušle, řasy, kusy masa, při pohledu na vše srdce jásá.

Z večera návrat domů, na pokoji vínečko a něco dobrého k tomu.

Ráno pěkně za svítání, už nás čeká stěhování.

A abychom viděli každý point, tak si prohlédnem Puerto Montt.

Na město je pohled bídný, ovšem na tržnici jsou na nás vlídný.

Něco dobrého jsme zakoupili, obědem jsme se zcela zasytili.

Chvíli poté v letadle už sedíme a do dáli hledíme.

Hledíme, hledíme, hledíme zas, až přijedeme do Punta Arenas.

V noci nabereme dosti síly, ráno se vydáme lodí k vytouženému cíli.

Loď se s námi ve větru po vlnách kymácí,

nikdo nezvrací a v dáli čekají tučňáci.

Tučňáci a ptactvo různé, ostrov je jich plný,

vítr duje, pofukuje, dělají se ještě větší vlny.

Pánové ve fraku hrají nám divadlo, občas to zafouká, že je z nás letadlo.

Po návratu lodí zpět, jedem busem pampou hned.

(Puerto Natales)

Ubytování, nákup, večeře, Láďa se potýká se steaky, že prý mají tvrdé bejky.

Ráno jedem šusem s naším autobusem, jedem někam k jezeru,

po cestě, div se, z toho …….

Vše ale dobře dopadlo a v jezeře byla modrá voda jako zrcadlo.

Dorazili jsme pak na Torres del Paine na věže,

nakonec se nám z mlhy objevily díky počasí, které bylo dobré – jistě že.

Po cestě bylo hafo lam guánaco, koukal jsem na ně jako pako.

Den jsme zakončili procházkou pod ledovcem Grey,

však nám z toho všeho bylo hej.

Den to byl úžasný a krásný, prostě to byl zážitek,

domů jsme se vraceli plni dojmů, prostě to byl požitek.

Ráno vstávat za úsvitu, najíst a mazat do cestovky – bez soucitu.

Jedeme pak busem k lodi, kde již houfy lidí chodí!

Za chvíli již vlny s lodí kymácí a číšník s kávou se k nám potácí.

Káva sílu dává, ale následující whisky s námi trochu mává.

Na lodi vládne dobrá nálada, vždyť je i super počasí, prostě balada.

Projeli jsme fjordy, otvírali mordy.

Dojeli jsme až pod ledovec, ale u vody jej nebyl konec.

Patrně ho užahli, jak kostky ledu do whisky dělali.

Stejně je to vše kolem krása, naše srdce jásá.

Pokračuje plavba lodí a za chvíli už v restauraci kolem nás číšník chodí.

Dávali nám samé dobroty, nacpali jsme se jehněčím jako Doroty.

Nacpaní a omámeni k přístavu již míříme,

za chvíli už busem pampou do dáli mizíme!

Z večera na letadlo nasedáme, po cestě pokecáme, jak se dobře máme.

V noci cesta do hotelu po velké šarádě,

šupky dupky do postýlek, nevěnovat se parádě.

Za ranního kuropění, zmatky na letišti život mění.

Stále nejsou hůlky, někdy z toho všeho mám stažené půlky.

Pak už se vše zklidní, všichni z personálu letadla jsou k nám vlídní.

Náhle jedem z kopečka a pilot už vysouvá kolečka.

Na zemi už s letadlem sedíme, na Rapa Nui po vystoupení ven hledíme.

Ubytovat a jdeme ven, neboť do hospůdky na gáblík jdem.

V hospodě už hlady omdléváme,

neboť co jsme objednali se stále jen domníváme.

Vše se nakonec v dobré obrátilo a naše bříško se krásně zasytilo.

Pak procházka kolem ostrova nás zabavila, dobrá kávička nakonec to doladila.

Do hotelu dojdem svěží, neboť všichni vědí, oč tu běží.

U lahvičky vína bývá občas psina.

A tak jsme si pokecali, trochu možná zalhali a na pelíšky se unaveni vydali.

Po probdělé noci, budem spáti moci.

Když už na nás s mamkou přišlo mrnění,

změna programu – nastalo švábů honění.

Tady jeden, tady taky, už jsem myslel,

že budu muset povolat z Německa flaky.

Naštěstí mám velké boty, fláknul jsem jim jednu, druhou, tu máš to ty!

Ráno pěkně vyspáni, ženeme se k snídani.

Nerozhodí nás ta hesla, která se tu šíří, která se tu nesla: Není chleba. Už je sýr?

Nerozhodí nás však žádná věta, neboť my jedeme kolem Pupku světa.

Za chvíli už v busu sedíme a do dáli hledíme.

A už je to tady, první sochy Moai vidíme,

tady další, tady taky. Je jich tady všude mraky.

Sedí, leží, padají, ani prsa nemají.

Klobouky jim udělali, větrem léty popadali.

Tak se tady kocháme a s běžným životem si nikdo hlavu neláme.

Když už se trochu sešeří, vydáme se k večeři.

Do hospůdky s Moai s velkým pérem se teď společně derem.

Pivo, víno, dobrá ryba, prostě chvála, žádná chyba.

Ráno do busu ženem se jedině, za kopcem čeká nás jeskyně.

A potom už, už, už, na kopci nás čeká Ptačí muž.

Pak rozhlížíme se z vrchu kolem, trochu šťastni, trochu s bolem.

Kráter, kopečky, móře, bylo to krásné, Bóže.

A potom večer Kája, Péťa a ostatní, Láďa s Jurou, jdeme ještě za kulturou.

A pak přijde další svítání,

balit, mazat a domů létání.

ADDIOS RAPA NUI !