Diamantový ostrov Kalimantan

Ležím na palubě klotoku, místní motorové lodi, proplouvám po řece národním parkem Tanjung Puting v jižním cípu Kalimantanu. Džungle kolem vypadá přesně tak, jak jsem ji viděla na obrázcích dochovaných z dob prvních kolonizátorů. Hustá, nezkažená, zahalená v oparu vlhkosti. A především plná zvířat. Zdejší specialitou jsou orangutani a opice. Se zvířaty, jejichž zahlédnutí by kdekoli jinde bylo považováno za velké štěstí, se zde prohýbají větve. Některé stromy jsou doslova osypané makaky a vzácnými opicemi kahau nosatý. Občas zahlédneme i orangutana. Honí se v korunách stromů, mladé sosají mléko od svých matek, odpočívají. Naše loď proplouvá pomalu a tiše, abychom si zvířata mohli dostatečně užít, průvodce nám ukazuje další a další rodiny, kapitán bezpečně kormidluje, kuchařka připravuje vynikající večeři.
Národní park Tanjung Puting, je nejlepším místem pro pozorování orangutanů ve volné přírodě na světě. Stejně jako africké gorily, i indonéští orangutani mají svou „doktorku,“ která jim zasvětila svůj život. Dr. Galdikas zde vybudovala centrum pro ochranu a rehabilitaci zpět do přírody těchto ohrožených primátů. Pro turisty jsou přístupné tři kempy, u nichž je vysoká koncentrace orangutanů, a jednou denně zde probíhá krmení jedinců, kteří si nesehnali potravu sami v přírodě. První den se navštěvuje kemp 1, nám prší a na krmení přichází jen jedna orangutanice s mládětem. Pozorujeme, ale doufáme, že druhý den budeme mít lepší „nadílku.“ Nazítří začínáme návštěvou kempu 3, počasí se příliš neumoudřilo, přesto je tu zdejší dominantní samec a postupně s respektem se odvažují přiblížit i další a za chvíli pozorujeme asi 10 primátů, kteří se ládují banány a zase mizí ve větvích. Odpoledne druhého dne zastavujeme v kempu Leakey, což je kemp nejvýznamnější. Sídlí zde i přírodovědecká základna a rangeři parku. Při zdejším krmení je opravdu na co koukat. Primátů, kteří se sem přišli najíst, je kolem patnácti a evidentně z lidí příliš strachu nemají. Volně se pohybují mezi návštěvníky, jedné turistce se orangutanice opře o nohu. Čekáme, dokud se ostatní nevytratí, a jsme odměněni procházkou za ruku s jednou z krotčích orangutanic. Ve větvích nad hlavou nám poskakuje její mládě. Krásná odměna za mizerné počasí a mraky nakažlivých komárů.
Z parku je to 16 hodin jízdy autobusem do města Banjarmasin, kde rázem pochopíte, že Tanjung Puting byl turistickou oázou v tomto tvrdém kraji. V Banjarmasinu nikdo neumí anglicky a přesto na vás 1000x denně pokřikují „hello mister“, protože atrakcí se zde stáváte vy sami. Hlavní atrakcí Banjarmasinu jsou kanály, které jím protékají a život kolem nich. Domy jsou postavené s vchodem do ulice, ale se zadní částí ústící ke kanálu, ve kterém se pere, myje, koupe, ale také do něj ústí všechny kadibudky. Po ránu a navečer je příjemné projíždět na loďce po kanálech a pozorovat místní rušný život. Desítky let nezměněné jsou zde i plovoucí trhy, které začínají před východem slunce. Prodává se zde ovoce, zelenina, je tu ale i celá plovoucí restaurace a my si po ránu dáváme báječné koblihy a kávu v plovoucí kavárně. Dostanete asi dvoumetrové napichovátko se kterým si můžete napíchnout tu, která se vám líbí nejlépe – kokosovou, s banánem či čokoládovou polevou.
Za Banjarmasinem jsou zajímavé diamantové a zlaté doly. Vzácné kameny se zde ve velkém těžily už za holandské koloniální vlády, což vysloužilo jak Holandsku pověst diamantové velmoci, tak Kalimantanu jeho jméno (v překladu diamantový ostrov). Způsob těžby se zde od dob Holanďanů příliš nezměnil. Nejdříve se v hlubokých jámách míchá hlína s vodou, ta se potom vyhání nahoru, kde se nejdříve strojně a nakonec ručně prosévá, tak aby zůstal zachycen každý kus zlata či diamantu. Dělníci zde leckdy pracují celý den ponoření do bahna. Přesto jsou neuvěřitelně milí, pózují pro foťák, všechno vám chtějí ukázat. Někteří vás i mohou oslovit s nabídkou broušených i nebroušených diamantů. Pravost ani kvalita samozřejmě nejsou zaručeny, ale ty nejmenší začínají již od 100kč! Za diamant! Nekupte to. Ty s certifikátem si již za poměrně jiné částky můžete koupit v jednom z brusířských obchodů.
Dalších 16 hodin v autobuse vás posune do města Samarinda. Samotné město je, ostatně stejně jako Banjarmasin, mizérie sama. Pár budov je z betonu, zbytek těchto milionových měst je splácán z materiálů, které přišly majitelům pod ruku. Kousek možná z cihel, většina z dřevených prken, něco z překližky, střecha z vlnitého plechu.  Všude kolem hromady prachu a špíny, za barákem hnědý kanál sloužící jako koupelna. Samarinda samotná opravdu není přívětivé město.  Slouží ale především jako nástupní bod na plavbu po řece Mahakan, která vede do vnitrozemí Kalimantanu za kmeny Dajak. Pokud nasednete na motorizované kánoe na jejích březích, můžete objevovat, co zbylo z jejich původní kultury.
Dajakové bývali lovci lebek a jejich mačetou zahynul nejeden bílý kolonizátor. Od tradice lovu lebek bylo upuštěno v 19. století, ale víra v duchy a přírodní síly zůstala zachována. Provozuje se zde prý i černá magie. Při plavbě po Mahakanu můžete navštívit jeden z dřevěných domů dajackých rodin, které stále tradičně žije v džungli. U jedné takové mají sice televizi, ale za domem je i místo kam se dávají obětiny před odchodem na lov a honosný hrob prasete, které prý bylo ztělesněním dobrého ducha, který se o rodinu staral. Navštívit můžete i několik tradičních vesnic a longhousů. Všude budete míjet totemy sloužící k různým náboženským účelům. Večer se můžete připojit k dajackým lovcům a vyrazit na noční lov. Zatímco Evropan nevidí vůbec nic, oni již mají první oběť, nejmenší druh jelena na světě – má velikost asi jako větší zajíc. Nejdříve je omráčí střelbou ze vzduchovky a potom je zabijí podříznutím hrdla. Zážitkem je noc strávená přímo v jednom z longhousů, kde si většinou můžete nakoupit i suvenýry v podobě dřevěných totemů, masek či korálků.  Pravidelně každou neděli se v jedné z vesnic koná tradiční slavnost. Lidé se sjíždí z okolí, aby se pozdravili, popovídali a zhlédli několik vystoupení s hudbou a tancem. Ženy všeho věku s prsty ozdobenými ptačími pery nám předvádí ladný tanec. Dříve se dajacké ženy zdobily těžkými náušnicemi, které jim uši vytáhly o deset či dvacet centimetrů, muži se pyšnili tetováními získanými při zkouškách mužnosti. Dnes jsou tyto ozdoby vidět už jen u starších členů komunity, až zemřou, nebude nikdo, kdo by v tradici pokračoval.
Vše, co se o Kalimantanu říká, je pravda. Globalizace sem ještě opravdu nedorazila, lidé žijí své životy nedotčené západním konzumem. Kalimantan skrývá pro cestovatele dodnes diamanty k objevení. Musíte se ale namočit do špíny, až po krk do bahna, abyste některý z diamantů Kalimantanu získali. Potom se ale leskne tisíckrát více než jakýkoli křemen, který najdete jednoduše na povrchu.