Pro řadu kmenů byl lov v minulosti přirozený. Lidé žili uprostřed divočiny a byli její součástí. Zabíjeli zvířata kvůli obživě, bránili před nimi své vesnice, nebo lovili kvůli trofejím, aby získali prestiž a postavení. Po vzniku národních parků se z lovců stali pytláci. Všeobecná snaha zastavit pytláctví znamenalo, že vláda musela mnohdy násilně přesvědčit lovce, aby se přesunuli z národních parků a přestali s nezákonnou činností. Většina se přizpůsobila a nyní se živí jinak. Ale jak?
Většina přešla na zemědělství, či rybolov, nebo se zapojili do oblasti služeb. Někteří se nechali zaměstnat v parcích, kvůli svým stopařským dovednostem a absolutní znalosti okolní přírody. Z lovců pytláků se stali ochranáři. Vše jde správným směrem.
Jsme v Národním parku Nyerere. Milovníci africké přírody spíše znají název Selous NP, které v roce 2019 vystřídalo pojmenování po prvním tanzánském prezidentovi. Je to úžasné, divoké místo plné zvířat a krásných výhledů. V minulosti zde byla obrovská stáda slonů, která se často stávala terčem pytláků. Nelegální obchod se slonovinou byl a stále je velkým problémem mnoha států Afriky. V oblasti NP Selous byli hlavními aktéry pytláci z kmene Mawanda. Tak to aspoň tvrdí Didi. Didi je průvodce, vystudoval střední školu, naučil se anglicky a udělal si nástavbu z cestovního ruchu. Vodí turisty divočinou a vypráví o životě jeho předků. Jeho styl je neskutečný, teatrální vystoupení pohltí každého.
Jdeme se najíst
Charismatický Didi nás vítá a se všemi si podává ruku. Je oděn přesně tak, jak si každý bushmana představuje. Jdou s námi ještě dva ozbrojení hoši s puškami. Jsme kousek za národním parkem a všude kolem nás je cítit divočina. A také sloní exkrementy. Potkat slony by nebylo asi bezpečné. To potvrzuje i Didi. Dokáže prý běžet až 40 kilometrů za hodinu. Tak rychle jsem jel jednou na kole. Když se to náhodou stane, máme běžet a chaoticky měnit směr. Ideální je vylézt na strom. Ovšem těžko říci, jak dlouho tam budeme muset zůstat, než to slona přestane bavit. Pokud se ho tedy nepokusí vyvrátit i s kořeny.
Dostatečně vystresovaní následujeme lovce do lesa. Zastavuje na plácku pod stromem a Didi začíná vyprávět. Má příjemnou angličtinu. Připravíme si malé pohoštění a z košíku vytáhne tři mrtvá ptáčata. Snaží se rozdělat oheň, ale je období dešťů a vše je mokré. Nedaří se. Doutná to, praská to, ale nehoří. Nemůžeme ztrácet čas, cesta je dlouhá. Didi má hlad, v rychlosti oškube malé tělíčko od řídkého peří a začne ptáče konzumovat syrové. Tohle jsme nečekali. Během pár minut sní vše - kosti, zobáček, jen pařátky zůstanou. Na syrové maso jsou zvyklí a s případnou infekcí si poradí odolný trávicí systém, nebo přírodní lékárna. Zbylá dvě ptáčata opět uloží do tašky na později.
Sloní antibiotikum
Pokračujeme dál a zastavujeme u sloního lejna. Snažíme se odhadnout, co bude následovat a řada z nás se trefí. Vezme kus do ruky a začíná vyprávět. Podle teploty a barvy odhadne, kdy tu slon prošel. Důležité je i pohlaví slona. Dřepí nad zemí a demonstruje jak slon vykonává potřebu. Díky rozdílnosti a poloze vylučovacích orgánů je samičí trus smíchán s močí oproti samci, který močí mimo. Pro jeho účel je tedy lepší samičí varianta, zakloní se a exkrement si vymačkává do pusy. Lahodně se u toho olizuje, vůně se line mezi námi. Pamatuje, jak maminky vařily lejno s medem, přidaly další ingredience a podávaly dětem jako přírodní antibiotikum. Je to neuvěřitelné.
Pokračujeme dále a Didi nám ukazuje různé stopy zvířat a odhadujeme jejich stáří. Přibližujeme s k obrovskému termitišti. Že se vrhne do konzumace už nikoho nepřekvapí. Leze na kužel a odsekne vrchní část. Strčí ruku dovnitř a se zavřenou dlaní sleze k nám dolů. V ruce drží malé termity dělníky, kteří jsou velice chutní a výživní. Musí se ale pečlivě rozkousat, dříve než pokousají oni nás. Ukazuje, jak se mu jeden zakousl do rtu. Prý to nebolí. Zatím odoláváme všem nabídkám chutných pokrmů.
Zuby jako struhadlo
Řešíme, co všechno se musí stát se žaludkem člověka, který sní syrové ptáče a zapije to vymačkaným sloním lejnem. Didi vypráví, že se vždy snaží jídlo tepelně upravit, ale když není jiná možnost… V tom případě je prý nezbytné okousat strom. Řekl to takhle stroze. Už jsme si mysleli, že nás nic nepřekvapí. Právě proti komplikacím spojeným s konzumací dříve uvedeného je nezbytné sežvýkat dřevo stromu Balanites maughamii. Nestačí odseknout kus větve a žvýkat. Tak to nefunguje.
Didi vyleze asi do dvou metrů po kmeni a zuby začne loupat vrchní kůru. Paradentózou zřejmě netrpí. Když se dostane pod kůru, chvilku dýchá na obnažené dřeva a začne ho vykusovat. Sleze dolu a pečlivě vše rozkouše a spolkne. V minulosti se to naučili od paviánů. Dřevo působí pozitivně na trávení a detoxikuje organismus. Ve velkém množství může být jedovaté. Didi přesně ví, kolik spolknout. Vysvětluje, proč nestačí odseknout kousek dřeva a sníst ho, účinné látky tam nejsou. Musí se pomalu a zubama. Veškerá léčebná síla je v kořenech. Když strom “cítí” že ho někdo okusuje, vyšle do kmene léčebné látky. Ty se snaží zahojit čerstvou ránu. Kromě očistné dřeviny se využívají ještě plody, které jsou v raném stádiu sladké. Ze semen se vyrábí olej. Extrakt z kůry odpuzuje malarické komáry.
Didi to má skvěle připravené. Šokující formou demonstruje život jeho předků. Dává důraz na ekologii a ochranu přírody. Slyší každý zvuk. Několikrát se zastavil a zpozorněl. Vůbec jsme netušili, že několik desítek metrů od nás je slonice. Pomalu jsme ji obešli. Zná dokonale své prostředí, všechny rostliny a stromy ve všech stádiích růstu, pozná zvířata podle pobytových stop, má dokonalé stopařské schopnosti. Získal vzdělání na dvou školách a přednáší pracovníkům Správy národních parků. Dělá to dobře.
Fotogalerie článku
