Barmu dnes známe jako zemi až extrémisticky buddhistickou. Buddha je doslova všudypřítomný: každý kopec korunuje zlatá stupa, tisíce šafránových mnišských rouch zaplavují ulice barmských měst. Přesto to nejsou mniši ani Buddha, na kterého se lidé spoléhají pro pomoc a radu ve svých každodenních životech
Až naše oči přivyknou lesku, zářícího z tisíců pozlacených buddhistických svatostánků, rozhlédneme se hlouběji a zjistíme, že v každičkém chrámu je koutek určený jejímu ochrannému duchovi, v každé vesnici je jeho svatyňka, dokonce i stromy mají své oltáře, kam lidé nosí obětiny pro usmíření duchů. Jedny z největších festivalů v zemi jsou nat pwe, při nichž transvestité jako spirituální media poskytují zábavu i duchovní povzbuzení celým vesnicím. Původní animistická víra v dobré duchy náty je i po tisíciletích v Barmě více než živá.
Na takto staré motorce jsem snad ještě nejela, má výkon i vizáž asi jako dvacetiletá Babeta, tentokrát ale z čínské produkce. Na místní poměry je to ale ještě pořád luxus, běžní Barmánci jezdí na korbách náklaďáků, na kole nebo prostě chodí pěšky. Za toto pohodlí vděčím svému kamarádovi Kyaw Minovi, kterého jsem přemluvila, aby mě svým ceněným dopravním prostředkem vzal na nat pwe, festival nátů do vesnice asi hodinu vzdálené od Mandalay. Bez jeho pomoci bych byla nahraná, tohle není žádná turistická atrakce, místo ani datum konání není zaneseno v průvodcích.„V noci je nat pwe nejlepší. Oslavy sice proudí celý den, ale až večer to tam opravdu žije, někteří lidé se tancem dostanou i do transu.“ Povzbuzuje Kyaw Min mou zvědavost.
Jakmile dorazíme do cílové vesnice, je jasné, kudy se dále vydat. Tmavou uličku vysvěcují svíčky trhovců, kteří mají svoje poutní cetky jednoduše pohozené na plachtě na zemi. Jak postupujeme dále, sílí zvuk neuvěřitelně disharmonické hudby vycházející z hlavního přístřešku festivalu. Ten je naplněný k prasknutí, většina lidí sedí volně na zemi, několik trhavými pohyby tancuje, hlavní akce se ale odehrává v centrální uličce a na malém pódiu vepředu. Kyaw Min mě přes udivené vesničany proráží cestu k až k pódiu, kde zasedneme k ostatním na zem. Míra hluku je zde na hranici snesitelnosti, orchestr je hned vedle a člověk jen žasne, jak může hrstka hudebních nástrojů vydávat tak nervy drásající zvuk. Ani průběh ceremonie není pro našince zcela pochopitelný. Na podiu je hned několik médií nat kadaw, silně nalíčených travestitů, kteří se klaní plastovým modlám, v určenou chvíli jeden z nich vstane a tanečními nebo teatrálními pohyby projde uličkou na druhou část místnosti a pak zase zpět. Podle toho, kterého náta představuje, má nat kadaw rekvizity jako meč, kterým mává nad hlavou, peří nebo vějíře bankovek. Někdy se zastaví na druhé straně uličky a od místních přebere obětiny ve formě mís s banány a kokosem nebo finanční dary. Oblíbenou pasáží je, když drobné bankovky z darovaných peněz rozhazuje zpět mezi diváky, kteří se o ně perou jako malé děti. Sekvence se stále opakuje, nat kadaw tančí z jedné strany na druhou, bere dary, hluk hudby neustává, shlédnu tedy několik koleček a přesycena dojmy táhnu Kyaw Mina ven.
„Co to celé znamenalo?“ ptám se už v klidu teplé noci. „Do každého z médií se vtělil jiný nát, lidé jim potom nosili obětiny, aby si je usmířili, podplatili nebo poděkovali za služby, které jim prokázali. Velká část ceremonie, je také show, má lidi pobavit, při hudbě si můžou zatancovat, zkrátka, jako bys šla do divadla nebo na cirkus.“ říká Kyaw Min. „A proč se nátové vtělují zrovna do travestitů?“, „To je nový zvyk. Nátové jsou duchy mužů i žen, takže s travestity je to zkrátka praktičtější, umějí dobře zahrát obě pohlaví. Navíc si takto homosexuálové našli ceněné uplatnění v tradiční společnosti, která by je jinak zařadila až na dno svého žebříčku.“ Ještě upřesňuje, když se vracíme do hotelu v Mandalay.
Druhý den brzy ráno nasedám na břehu řeky Írávádí na loď, která mě odveze do Baganu, starého hlavního města a nejkrásnějšího archeologického naleziště Barmy, kde také v 11. století začala moderní historie víry v náty. V té době zde panoval sjednotitel Barmy, král Anawratha, který chtěl základy své nové říše postavit na doktrínách teravádového buddhismu, přivezeného z dobyté Monské říše. Bojoval s existujícím animismem, vírou v duchy, když se mu ho ale z lidových tradic vykořenit nepodařilo, rozhodl se jej raději do nového náboženství zařadit. Vybral 36 nejvýznamnějších duchů a ustavil jim jako „šéfa“ Thagyar Mina, bytost odvozenou od starého hinduistického boha Indry, který je v buddhistické mytologii podřízený Buddhovi. A tak bylo jasno – Buddha je bůh nejvyšší a náti jsou jeho spirituální pomocníci.
V této podobě existuje panteon 37 nejvyšších nátů v Barmě dodnes. Kromě toho jsou ale i tisíce dalších, ochránci chrámů, vesnic, lesů, silnic atd. a prakticky po celé zemi narážíte na jejich svatostánky. Asi nejbizardnější je ale jejich přítomnost přímo na půdě každé buddhistické stupy, nejposvátnější baganský svatostánek Švezigon nevyjímaje. Barmánci se sem přijdou pomodlit, několikrát obkrouží hlavní stupu a pak spolehlivě zaplují do vedlejšího pavilonu určenému jednomu z nátů. Mezi nejoblíbenější patří ochránce Bobogyi, který je vždy bez výjimky obklopen hromadami mís s banánem a kokosem a ověšen barevnými šálami. „Proč se lidé chodí modlit k nátům, když mají hned vedle Budhu?“ snažím se zjistit od mé kolegyně Jiji. „Buddha je příliš abstraktní, navíc si lidé myslí, že jej zajímají především budoucí životy. Samozřejmě modlí se k němu, ale když potřebují pomoct s životem současným, chtějí auto, lepší práci nebo lásku, jdou za náty. Věří, že ti je vyslyší, a když se tak stane, přinesou jim jako díky banány s kokosem. Pokud to bylo opravdu velké přání, musí být kokos pozlacený.“ Vysvětluje pravidla obchodu.
Největší centrum uctívání nátů je od Baganu jen hodinu a půl vzdálená Mt. Popa (v překladu květina), prudce se zvedající 737m vysoká vyhaslá sopka, které se také někdy přezdívá barmský Olympus. Všichni náti byli původně lidé, kteří ale zahynuli tragickou smrtí, podobně třeba jako v křesťanství svatí. Zdejším hlavním duchem je matka Popa a legenda o ní praví, že bývala lesní víla, která jednoho dne potkala sběrače květin pracujícího pro dvůr krále Anawrathy, zamilovali se do sebe a měli dva syny. Manžel kvůli rodině zanedbával své povinnosti a král ho proto dal popravit. Synové vyrostli, nastoupili do služby k vojsku, chrabře bojovali, ale díky intrikám byli obviněni ze zrady, popraveni týmž králem a matka Popa zemřela smutkem. Dnes celá rodina patří mezi nejuznávanější náty v zemi, matka Popa je vzývaná zde a její dva synové na největším nat pwe v Amarapuře.
Abych si duchy nenahněvala, musím i já dodržovat zdejší pravidla: nekonzumovat na úpatí hory maso, nenadávat, nepomlouvat a nenosit červenou ani černou barvu. Naopak mezi dobré zvyky patří donést Popě pukét květů. Hned u hlavní silnice, přivážející poutníky je svatyně všech 37 nátů, kde stojí všichni v řadě, pro nás ve ne zcela vkusném provedení plastových figurín, v jejichž středu je matka Popa v zeleném ozdobená pavím peřím. Naproti je slony střežený vchod na hlavní schodiště, které se svými 777 schody vede až na vrcholek hory. Po schodišti poskakují dotěrní makaci, zvyklí na krmení zrním v papírových kornoutech. Prudké stoupání neodrazuje ani nejstarší vesničanky, proud lidí na nahoru je nezastavitelný. Podél schodiště je několik svatyní a na samém vrcholku je jich celá nadílka. Malý klášter, spousta buddhistických stup, několik zákoutí s figurínami nátů i fantastický výhled do okolí. Odevzdávám malý příspěvek, za který si kupuji možnost vlastního přání. Zcela sobecky prosím náty, aby Barmánci zůstali takoví, jací jsou, nepodlehli svodům konzumní společnosti, která se jim nyní otevírá stejně, jako nám po 89. roce, nevyměnili spiritualitu za mobilní telefony a obchodní centra a aby buddhismus i víra v dobré duchy spojená s fascinujícími tradicemi dále panovala této krásné zemi.
Vydejte se s nám na cestu do tajemné Barmy i vy!.
