Galapágy se rozkládají na šesti hlavních a mnoha menších ostrovech, s hlavním administrativním centrem umístěným na San Cristóbalu. Dnes je už snadné nasednout do letadla a po 90 minutách letu vystoupit v jiném světě, dříve však lidé museli spoléhat pouze na vítr opírající se do plachet...
Zhruba 970 km na západ od jihoamerické pevniny leží skupina ekvádorských ostrovů z hornin sopečného původu, pro které se vžilo pojmenování Galapágy. Nejvýznamnějším návštěvníkem Galapág byl mladý Charles Darwin, cestující tehdy jako neznámý přírodovědec na průzkumné lodi Beagle. Nikdo tehdy netušil, jak nesmírný vliv na vznik jeho slavné vývojové teorie o původu druhů bude mít zdejší přistání v roce 1835. Ve své knize „Okolo světa" se široce zmiňuje o jedinečných objevech, učiněných právě tady: „Souostroví je malý svět pro sebe nebo ještě spíše souputník Ameriky, odkud dostal několik náhodných kolonistů. Nicméně většina produktů živé přírody jsou prapůvodní výtvory, které se nikde jinde nevyskytují. Uvážíme-li, jak malá je rozloha těchto ostrovů, užasneme tím spíše nad množstvím prapůvodních tvorů žijících na tak omezeném prostoru“.
Jak Darwinova, tak i naše první zastávka byla na ostrově San Cristóbal. Po výstupu z letadla na nás dolehla teplá a vlhká směs různých pachů a vůní, tolik odlišná od kontinentálního podnebí. V hlavním městě Puerto Baquerizo Moreno jde život dál svým pomalým tempem a místní obyvatelé snad ani nezaregistrovali, že se mezi ně vmísila skupinka turistů. Největším překvapením jsou lachtani, líně se vyhřívající na molu sloužícím zároveň i jako hlavní pěší promenáda. Jejich „chůze" po souši je nemotorné a kolébavé plazení, ale v moři se rázem změní v tvory hýřící elegancí. S krkem vytaženým co nejvýše z vody obeplouvají ukotvené rybářské bárky, aby si vybrali nejlepší místa k odpočinku. Spokojeni s volbou vyskočí jako vystřelení z praku a bez jediného pohybu navíc plácnou svým oblým tělem na příď. Užíváme si koupání, když se náhle lachtani objevují velmi blízko nás v honbě za rybami, jimiž se zdejší moře díky studenému Humboldtovu proudu přímo hemží. Ryby na nás vyprovokovaly i další útok, tentokrát ze vzduchu. Velký kormorán prudce slétl z výšky a ve spršce vody se zapíchl do hladiny. Po vynoření se i s námi nechává pomalu houpat na modře průzračných vlnách, které se rozplývají v písku se zlomky mušlí.
Ostrov San Cristóbal někde uprostřed galapážského pralesa, v hustém křoví a bahně, střeží poslední zbytky želví populace, jinak tu zůstala jen jediná. Najít její výběh je snadné, na každém rohu Puerta Baqueriza Morena je nakreslena šipka s malým obrázkem. V tmavém dvorečku s betonovým bazénkem, pár opunciemi a miskou s mrkví tráví svůj život asi dvěstěkilogramový Pepe. Všichni obyvatelé městečka ho mají rádi a zprávy o jeho zdravotním stavu se šíří rychlostí blesku. „Prý v posledních dnech chtěl utéct a několikrát prudce narazil hlavou do betonové zdi - pobrecito Pepe (chudáček Pepe)", kýve starostlivě hlavou paní v muzeu sousedícím s jeho výběhem.
Najatým autem se po hlinité cestě dostáváme až k Laguna El Junco - jezeru sladké vody ležícím ve starém kráteru. Vzduch nad hladinou prořezávají černé kříže fregatek, které rozeznáváme podle hluboce vidličnatě vykrojeného ocasu. Pouze samci dostali výsadu se v době námluv pyšnit nafouknutým hrdelním vakem pod zobákem, jehož křiklavá červeň se nádherně odráží od tmavého, skoro černého lesklého peří. Cestou okolo laguny musíme překonat hustý porost pichlavých keřů s plody připomínajícími tvarem černé maliny. Keře sem byly zavlečeny z pevniny a jejich souvislý porost už pokrývá více než jednu polovinu galapážských ostrovů. Původní vegetace ustupuje novému nepříteli, proti němuž lze těžko bojovat. Rychle se zde zabydleli i koně, spásající zbytky travin, kteří se volně toulají ostrovem a vzbuzují romantické představy. Vnitrozemí skrývá také malinkaté vesničky, kde obyvatelé pěstují v úrodné prsti brambory, banány, manga, ananasy, citróny, roste tu i káva a zvláštní palma, z jejichž velmi tvrdých plodů se dříve vyráběly knoflíky.
Na motorové lodi proplouváme mezi dvěma kolmými skalami prudce se vypínajícími z moře s názvem "León dormido" - Spící lev. Z dálky jsme zahlédli i kolonie terejů tichomořských na ostrově Santa Fé, kterých zde hnízdí velké množství. Upoutává nás neobvyklá barva jejich nohou - blankytně modrá, od které se odvozuje i jejich název - terej modronohý. Při lovu ryb využívají volného pádu a doslova se zabodávají do moře. Zapíchnutí do vody bylo zřejmě inspirací při vzniku španělského pojmenování „piquero“, kopiník. Chvíli nás doprovází stádo elegantních delfínů, hravě udržujících na vlas stejnou rychlost jako naše loď.
Vystupujeme na ostrově Santa Cruz, ve městě Puerto Ayora. Drtivá většina turistů míří sem, kvůli slavné Darwinově výzkumné stanici. Je to udržovaný přírodní park, kde ve velkých ohradách žijí různé druhy želv sloních, protože dnes známe z oblasti ostrovů celkem 14 poddruhů. U vstupu jsou umístěny názorné modely želvích krunýřů. Lze rozlišit dva základní typy: přední díl krunýře je ze stran stlačen a ohnut do výše jako sedlo (Espaňola, Pinzón), u druhé skupiny je krunýř kulatější a mnohem tmavší (San Salvador). Želvy z ostrovů chudých na trávu jsou více odkázány na kaktusy a listí keřů a krunýř zahnutý vzhůru dává krku větší volnost pohybu nahoru.
„Nezmínil jsem se dosud o nejpozoruhodnější stránce tohoto souostroví, o tom, že jednotlivé ostrovy jsou do značné míry obydleny různými tvory. Ani ve snu by mi bylo nenapadlo, že by ostrovy ležící 80 až 100 km od sebe , takže z jednoho je většinou vidět na druhý, složené úplně z týchž hornin, ležící v podobném podnebí a vystupující do téměř stejné výšky, mohly mít rozdílné obyvatele“.
Nejatraktivnějším výběhem je ohrada se želvami, které žily v domácnostech jako mazlíčkové rodin, ale po vyhlášení Galapág národním parkem byly svým majitelům odebrány. Protože se s jistotou neví, ze kterého ostrova pocházejí, jsou všechny umístěny společně a turisté k nim mají volný přístup. Je fascinující procházet zblízka mezi pomalými kolosy, pozorovat hadí hlavu na vrásčitém krku nenuceně žvýkající trávu, pocítit hrubou tvrdost destičkovitého krunýře a nechat si šlápnout na nohu prackou pokrytou drsnými šupinami. Želvy naši přítomnost nevnímají a jenom slídí očima po potravě. Nepohrdnou ovocem, ale neopatrnému návštěvníkovi se můžou stoličkovitými zuby pevně zakousnout do ruky. Vegetace areálu je omezena na křoviska a opuncie trnité obrovské s rezavě hnědými kmeny a nápadně převislými větvemi. Úmyslně chodíme pomalu a harašíme, abychom neopatrným ptákům dali najevo naši přítomnost. Ti se vůbec nebojí a beze stopy strachu se pohybují v naší blízkosti.
„Chtěl bych se ještě zmínit o neobyčejné krotkosti ptáků. Tato vlastnost je společná všem druhům žijícím na souši: drozdům, pěnkavám, střízlíkům, tyranům, holubovi i káněti. Jednou, když jsem ležel na zemi, přilétl na kraj misky z želvího krunýře, kterou jsem držel v ruce, drozd a klidně začal pít vodu. Nic mu nevadilo, když jsem ho zvedl ze země i s nádobou“.
Další kroky směřují k mořskému pobřeží. Cesta vede napříč nízkých vln půdy tvořícími měkké kotliny s červenou hlínou, porostlé suchou trávou. Jemný písek pláže, ve kterém jsou do nejmenších detailů otisknuty stopy zvířecích návštěvníků, přechází do černých skal, na jejichž teplém povrchu se vyhřívají desítky leguánů mořských. Tmavá kůže s bleděšedým hřbetním hřebenem splývá pro nezasvěceného pozorovatele s černými kameny v dokonalé mimikry. Leguáni si během nesčetných generací navykli pít mořskou vodu, odsolená jim zůstává v těle a solanku čas od času vystřikují z nozder. Mají krátkou hlavu s nápadně skoseným čumákem výborně se hodícím k ožírání nízkého porostu řas a ze stran zploštělý ocas jim umožňuje snadný pohyb vodou. Opakem zcela apatických leguánů jsou nedůvěřiví, nádherně rudí krabi obrovští, bleskurychle se schovávající pod kameny. „Bylo to něco úžasného ocitnout se uprostřed nových ptáků, nových plazů, nových měkýšů, nového hmyzu, nových rostlin a uvědomovat si přitom, jak nesčetné detaily ve stavbě těla i v hlasu a opeření ptactva živě připomínají mírné roviny Patagonie nebo rozžhavené pouště severního Chile“.
Ostrov Santa Cruz má i zajímavé vnitrozemí. Vesnice Bellavista je proslulá asi 2 km dlouhými lávovými tunely Lava Tubes nabízejícími neobvyklé pohledy na černou klenbu uzavírající se nad hlavou. V kráterech Los Gemelos láva tu a tam, když byla ještě vřelá, vytvořila velké bubliny a později stropy takto vzniklých slují propadly, zanechávajíc po sobě okrouhlé jámy s příkrými stěnami. Po pěti kilometrech namáhavé chůze pralesním bahnem vstupujeme do přírodní rezervace, kde přítomnost želv prozrazují pásy vyhlazené v měkké trávě a mozaika kulatých stop, hluboko vtisknutá do poddajné zeminy. S fotoaparáty v rukou tiše kráčíme, když znenadání prudké sluníčko prozradilo šedozelenou kopuli schovanou v křovinách. Želva nás ale spatřila, prudce se s hlubokým syčením zvedla na předních nohou, zatáhla hlavu do krunýře a těžce padla na zem jako mrtvá. Želv je tu relativně hodně, velkých i malých, vyhřívajících se v bahnitých kalužích nebo zalezlých v trávě. Je až neuvěřitelné, že želva při narození váží okolo 100 g a konečná váha činí více jak 200 kg. V listopadu samice kladou do vyhrabaných jamek kulatá bílá vejce s tvrdou skořápkou, měřící v průměru 5 cm. Mladé želvičky jsou pohlavně dospělé v 10 až 15 letech a dožívají se minimálně sta let.
Nelze pochybovat o tom, že želva je prapůvodním obyvatelem Galapág, neboť se vyskytuje téměř na všech ostrovech. Když jsem míjel některou z těchto obrovských nestvůr, neodolal jsem vylézt jí na záda. Když jsem ji několikráte lehce udeřil dozadu na krunýř, vstala a lezla pryč, ale já jsem jen stěží udržel rovnováhu. Želví maso se běžně jí čerstvé i solené, z tuku se připravuje krásně čistý olej. Hrudní krunýř opečený i s masem je velmi chutný a z mladých želv se připravuje polévka“.
Letiště je umístěno na malém ostrůvku Baltra, který za II. světové války sloužil jako letecká základna a podle toho i vypadá - všechen život vojáci z dlouhé chvíle vyhubili. Zbyla jen bezútěšná skalnatá poušť, složená z kamenů a opuncií, lemovaná mořem. Ze vzduchu si ještě snažíme prohlédnout stále vulkanicky činný ostrov Fernandina pokrytý záplatami černé lávy vyvřelými přes okraje sopek k pobřeží. To už jsou ale poslední pohledy a hnědé kupičky rozházené na azurovém podkladu pomalu mizí z dohledu.
„Naše výprava skončila a já na naše cesty ve člunech a putování po souši neznámými kraji vždycky vzpomínám s radostí. Nepochybuji, že každý cestovatel si musí pamatovat na prudký pocit štěstí, který ho zaplavil, když po prvé vdechl ovzduší cizí země, na radost ze života v přírodě, kde obloha je nám střechou a země stolem“.
Uvedené citáty jsou z knihy: Okolo světa, Charles Darwin, Albatros 1959.
