Jihoamerické lamy

Zásobuje je masem, kůží a vlnou. Používá se jich také k nošení nákladů a v mnoha nepřístupných horských oblastech jsou lamy stále jediným transportním prostředkem. Existují čtyři druhy lam, které mohou být kříženy, ale v druhé generaci se navrátí převládající druh. Přes četné pokusy se nedaří úspěšně chovat lamy v jiných zemích, patrně jsou velmi citlivé na změnu podnebí. Povahou jsou lamy nevýbojné, bývají však často tvrdohlavé, plivají a mnohdy se stává, že si lehnou a odmítají jít dál.
Lama krotká (Lama glama) – barvy může být bílé, rezavé, okrové, červenohnědé nebo černé i skvrnité. Je největší ze čtyřech druhů a dává výtěžek okolo 4 kg vlny každé dva roky. Lze ji domestikovat a slouží i jako zdroj masa. Lamy jsou nejméně vybíravé co se týče krmení, pasou se obvykle na méně kvalitních pastvinách. Samci, kteří jsou o něco větší než samice mohou denně unést náklad 50 kg na vzdálenost asi 20 km, k tahu ani k jízdě se jich nepoužívá. Lamám se daří v horách a nevadí jim, že mají často srst na těle pokrytou jinovatkou a ledem. V rovinách hynou horkem. Samice lamy vrhá pouze jedno mládě, které poměrně dlouho kojí, takže často mláďata druhého roku sají ještě s jednoročními. Od třetího do dvanáctého roku je zvíře schopné výkonů, pak rychle stárne a k práci se už nehodí.
Lama alpaka (Lama pacos) –  tvarem těla se podobá ovci, má jen delší krk. Je menší než lama, s hustým vlněným kožíškem překrývajícím dokonce i oči a barvy srsti se mění od čistě bílé, přes různé odstíny hnědé a šedé až k černé. Chová se hlavně pro vlnu. Dává výtěžek 5 kg jemné a hedvábné vlny každé dva roky, která je široce užívána pro výrobu velmi kvalitních oděvů. Některá pěstěná plemena alpaky mají srst tak bohatou, že splývá až na zem. Alpaka je značně vybíravá na krmení, pase se pouze na velmi šťavnatých pastvinách. 
Lama vikuňa (Vicugna vicugna) – je nejmenší ze čtyřech druhů a nemůže být domestikována. Žije v rodinných seskupeních složených z jednoho samce - vůdce a až deseti samic. Samice rodí na jaře pouze jedno mládě a ve stádě je matky vždy ženou před sebou. Má krátkou srst barvy žlutohnědé až plavé, na prsou a břiše bílé. Tato bělavá břišní srst je nejdelší (asi 12 cm) a je velmi cenná Poptávka po jejich vlně (nejjemnější zvířecí srsti) a její kůži ji skoro úplně vyhladily. Z ostříhané vikuní vlny vyráběli Indiáni drahé pokrývky, které vyhlížely, jako by byly z bělostného hedvábí. Dává výtěžek pouze 300 gramů vlny každé 3 nebo 4 roky. Nyní je chráněným zvířetem v národních parcích a reservacích pod správou Chile. Z 1000 zvířat v roce 1973 se podařilo vypěstovat 16 400 v roce 1984 a nyní se pravděpodobně dosáhlo maximální únosnosti zvířat na danou plochu pastvin, což činí asi 26 000 vikuň. Domovem vikuně jsou vysoké hory okolo 4 000 m.n.m.. Za doby dešťů spásají ve stádech skrovnou trávu na hřebenech Kordiller, za horkého léta sestupují z vyprahlých končin do údolí.  
Lama guanako (Lama guanicoe) – je o něco větší než vikuňa, má kratší, světle hnědou srst. Je divoká a obtížně se ochočuje. Obývá Kordillery od ostrovů Ohňové země až do severního Peru ve výškách do 4 000 m.n.m. Na jaře, když je dostatek vláhy a tím i pastvy, vystupuje na horách až k hranici věčného sněhu. Když nastane sucho, stěhuje se do úrodných údolí a nížin. Sdružuje se v houfy o třiceti i více kusech, které vodí jediný starý samec. Indiáni používali jejich suchý trus jako palivo.