Nad Váránasí svítá

Ubohé dláždění, zvyklé pouze na nohy bosých rikšů, zní ozvěnou našich bot. Spěcháme, abychom shlédli obřad pro Indy nejposvátnější - obřad očisty u svaté Gangy. Řeka pramenící v Himálajích u posvátné hory Kailáš, kde si Šiva dopřává šluků z marihuanové cigarety, je už po staletí pro lidnatou Indii řekou posvátnou. Přináší s sebou tolik žádanou vodu a dává tak obživu tisícovkám hubených rolníků, hrbících se denně v rýžových polích.  Samozřejmě Ganga slouží i pro jiné účely. Dávno pryč je doba čistého ovzduší a průzračných vod. Z indických továren se vypouští nefiltrovaný odpad, který spolu se splašky a městskou kanalizací končí v již tak kalných vodách Gangy. Tyto negativní stránky však nemohou snížit význam, který řeka pro Indy stále má. I nadále k ní budou vzhlížet s úctou a nadějí.
Na levém břehu Gangy se rozkládá město zasvěcené Šivovi - Varanasí. Tak jako snem každého muslima je podniknout pouť do Mekky, tak každý hinduista touží po návštěvě Varanasí a koupeli v Ganze, která má dle hinduistické víry moc osvobozovat od hříchů, očisťovat a léčit. V přelidněném centru města spadají k řece prudké kamenné schody (gháty), kde se odehrávají obřady staré stovky let. Ghátů je celkem 21, každý má své pojmenování a slouží k přesně vymezeným účelům - na koupel, na praní prádla nebo na spalování zemřelých. Věřící je musí při očistném obřadu navštívit v stanoveném pořadí. 
INDICKÉ RÁNO
Tmavé mraky rychle blednou před ohnivou koulí, vystupující zpoza obzoru. Vše dostává oranžový nádech, zdi kamenných paláců postavených na břehu mají neskutečnou pomerančovou barvu, oranžoví jsou i lidé koupající se v kalné vodě.  Muži a ženy na nejznámějším ghátu Dasaswamedh se rituálně ponořují do řeky, aby očistili svá těla i duši. Pečlivě se mydlí, umývají vlasy, proplachují nos, čistí zuby a uši,  vodu si sepjatými dlaněmi pomalu nalévají do úst. Všichni mají štíhlé postavy jakoby ulité z bronzu, díky po generaci chudé stravě složené z rýže a zeleniny. Na kamenných stupních jsou mladí jógíni zkroucení do neuvěřitelných pozic, svatí muži nabízejí požehnání a oběti květin, všudypřítomní žebráci dávají ostatním možnost si almužnou vylepšit svoji karmu (víra, že každý čin má své kladné nebo záporné důsledky pro příští život putující duše). Vzduch je prosycen vůní santálových tyčinek i vonných olejů,  prodávaných spolu s mosaznými konvičkami sloužícími ke kropení posvátnou vodou. Směsicí polozahalených hinduistů se proplétají psi s hladovýma očima.
Na vedlejším ghátu Rana desítky  pradláků vytloukají špínu z oděvů ráznými údery do plochých kamenů. Vypraná zelená a oranžová sárí, kalhoty i košile se suší vedle sebe spolu s plackami kravího trusu na topení, vytvářejíc tak pestrý koberec barev. Všechny oděvy ještě odpoledne roznesou bosí klučinové do žehlíren, kde se primitivními těžkými žehličkami na uhlí vytvarují přísné puky i tuhé límečky. Večer se původní majitel může převlékat do čistého.
KONEC ČI ZAČÁTEK?
Jak slunce stoupá, prosvěcuje svými paprsky i modrý dým s mastnými sazemi vznášející se nad pohřebními hranicemi. Celkem dva  gháty slouží ke spalování zemřelých - Manikarnika  a Harishchandra. Už z dálky se poznají podle navršených hromad dřeva od nejmenších větviček až po mohutné špalky. Tradice přetrvává, i když vláda postavila elektrické krematorium s poplatkem asi 70 Kč za žeh oproti ceně dřeva, jehož cena se na jednu kremaci pohybuje okolo 3 000 Kč. Podle zvyku bývají zesnulí přinášeni na bambusových nosítkách, kde žena je zabalena do červené a muž do bílé látky. Potom je  pozůstalí  rituálně smočí v Ganze. Tělo se umístí na pečlivě srovnanou hranici dřeva, kterou zapálí nejstarší syn rodiny. Pokud zemřelý trpěl dlouhou nemocí a  byl vyhublý, bude spalován až pět hodin. Byl-li tlustý, už za dvě hodiny může jeho popel plavat v řece. Tak končí všechny kremace, i když mrtvola třeba ještě  není důkladně zpopelněna. Dříví je přece tolik drahé. Smrt není Indy chápána jako konec, nýbrž jako začátek dalšího života. Netruchlí a celou kremaci berou jako podívanou, u které se i jí a přátelé si nenuceně povídají u spalujícího žáru. Kdyby jim vyschlo v krku, Ganga je blízko. To, že rukou s hrníčkem nabírají vodu hned vedle popela plovoucího na hladině, ponechává všechny v klidu. Nad celým ghátem je postaven balkónek, takže divák může vychutnávat podívanou na ohořelé kosti i lebky pukající žárem hned na několika terasách.
Ganga polyká i těla nespálená, která nespáchala žádný hřích a nebylo je tedy třeba očistit ohněm. Jedná se o děti do 12 let, těhotné ženy, osoby malomocné, uštknuté hadem a svaté muže. Mrtvola zatížená kamenem klesne ke dnu rychle, ovšem rozkladný proces později kámen uvolní a to, co bylo kdysi člověkem, bude proudem unášeno do oceánu. 
SMÍŘENI S OSUDEM
Překážkou rozvoje indické společnosti je dědená víra, že současné postavení způsobilo předešlé bytí, a proto je zasloužené, ať už dobré nebo špatné. Přítomnost je tedy podmíněna působením zákona příčiny a důsledku ve vztahu k předcházejícímu životu a jednotlivec nemá snahu si svůj život změnit. To je samozřejmě založeno na předpokladu, že člověk má nesmrtelnou duši, která pouze mění nositele. Cílem je dosáhnout „mokša“, osvobození z koloběhu přerodů a různých bytí v těle. Únik tedy ne pro tělo, ale pro duši. 
Mnoho turistů jezdí do Indie za památkami a odjíždí zklamáni s pevným přesvědčením se nikdy nevrátit, protože jsou unaveni z obrovské armády žebráků a mrzáků, ze štiplavého smogu, prachu a obtěžování. Někomu se ale Indie zaryje pod kůži přátelstvím, barvami a  klokotem života. 
Více zajímavostí o Indii se dozvíte v publikaci Rudolfa Švaříčka, Šangri-la, která byla vydána v edici LIVINGSTONE.