Putovní cesta našeho kolegy Lukáše Hermanna do Španělska.
Na dnešní ráno jsem si budíka nenařizoval. Tušil jsem, že mě někdo spolehlivě vzbudí. Místnost, ve které spíme, je poloprázdná, ale i tak nás tu spí jedenáct. Je to velká změna, za poslední tři dny jsme po cestě žádné poutníky nepotkali a ubytovny jsme také měli skoro sami pro sebe. Naštěstí jsem byl probuzen až okolo šesté. Slyším, jak si někdo sbaluje spacák. Posbírám si oblečení z topení, které opět nefunguje a oblékám se do stále ještě mokrých věcí. Pro jistotu ještě kontroluji, jestli jsou ponožky opravdu moje. Otvírám aplikaci na počasí. Mám jich instalovaných v mobilu už sedm. Kromě počítání a propichování puchýřů a masírování bolavých kotníků, je počasí naše hlavní téma. Posledních šest dní totiž propršelo. Včera mě dokonce napršelo i do uzavřené láhve na vodu. Jsme trochu zoufalí, ale myslím, že jsme se dokázali nezmaru počasí dobře přizpůsobit. Veškeré oblečení v batohu nemáme zabalené v jedné, ale ve dvou igelitkách. V obchodech proto nakupujeme po jednotlivých věcech, abysme igelitek, kterých si nyní velmi ceníme, získali více. Jaká změna oproti nakupování doma, klasická síťovka by nám v této situaci moc nepomohla. Zjišťuji, že na dnešek nejoptimističtější počasí ukazuje nějaká japonská aplikace – pouze 40 procent deště. To je velmi nadějné, téhle aplikace se budeme držet.
Z Padronu, kde nocujeme, je to do Santiago de Compostela pouze 25 kilometrů. Naši poutní cestu jsme začali před deseti dny v Portu, které je odsud vzdáleno přibližně 230 kilometrů. Naposledy sbalíme naše promáčené věci a vycházíme do tmy. Ubytovna v Padronu se nachází hned za kostelem, takže první věc, kterou vidíme, je barokní sousoší pozlacených andělů. Přejdeme kamenný most a zapadneme do prvního otevřeného baru na snídani. Zde se pozdravíme s Pedrem a Fernandem, dva Španělé, se kterýma se pravidelně potkáváme už od Porta. Kromě vydatné snídaně ( čokoládový crossaint a kafe s mlékem ) si objednáme i místní pálenku, abychom se posilnili na poslední den cesty. Požádáme barmana o razítko do našeho kredenciálu a vycházíme zpět do ulic Padronu. Žlutá šipka na orientačním kameni, který po chvíli chůze mijíme na hranici města, ukazuje vzdálenost do Santiaga 24,960 km. Přidáváme do kroku. Po deváté hodině se nám naskytne pohled, který jsme už dlouhu neviděli. Slunce. Zdá se, že japonská aplikace nebude přesná, ale to nám samozřejmě vůbec nevadí. Vytahujeme sáčky z bot, věříme, že pršet už dnes nebude. Jdeme dál bez přestávky, cestou si pouze utrhneme ze stromů několik pomerančů, které zajíme mokrou čokoládou. Slyšíme znít zvony z katedrály, jsme opravdu blízko, teď už to nesmíme vzdát. O hodinu a dva kopce později přicházíme na předměstí Santiaga a o pár set kilometrů dál stojíme před samotnou katedrálou zalitou sluncem. V lednu poutníků moc nepřichází, máme celé prostranství jen pro sebe a můžeme si proto v klidu vychutnat ten báječný pocit, že jsme došli až sem. V cházíme dovnitř katedrály, ve které jsou údajně uloženy ostatky svatého Jakuba. Bohoslužbu pro poutníky, která se koná pravidelně dvakrát denně, však dnes neuvidíme, jelikož je katedrála rekonstruována. Kompletně opravena a zpřístupněna by měla být znovu na svatý rok 2021 . Od katedrály se vydáme přímo do kanceláře Poutníků pro Compostelu, oficiální potvrzení o vykonání cesty.
Pokoj máme rezervovaný v hotelu ve staré části města. Po teplé sprše, první po deseti dnech, se vydáváme na večerní prohlídku města, jak jinak, než pěšky. Jsme unaveni a všechno nás bolí, ale oba dobře víme, že nám chození bude po návratu do kanceláří chybět.
Fotogalerie článku
