Nový Zéland je možné bez přehánění nazvat přírodním klenotem naší planety. Na relativně malém území se díky izolovanosti ostrovů zachovalo obrovské množství endemické flóry i fauny, a to v nejrůznějších přírodních podmínkách.
Na novozélandském Severním ostrově se nachází horké písečné duny a jen několik stovek kilometrů jižněji, v národním parku Mount Cook, už po staletí hloubí ostrá údolí majestátní ledovce. Tři hlavní ostrovy Nového Zélandu – Severní, Jižní a Stewartův – jsou domovem podivných tvorů živočišné říše. Absence přirozených predátorů evolučně připoutala mnohé ptáky k zemi – křídla prostě nepotřebují. Příkladem za všechny je nelétavý a téměř slepý pták kivi (Apteryx), který se stal národním symbolem a zároveň jakýmsi synonymem slova „Novozélanďan“.
Je však nutné smutně konstatovat, že žádný ráj netrvá věčně. Zavlečení predátoři, kterými jsou hlavně vačice a krysy, likvidují unikátní ekosystém astronomickou rychlostí. Zbývá se jen modlit, aby uspělo co nejvíce ochranářských projektů organizovaných všudypřítomným Oddělením ochrany životního prostředí (DOC).
Žluté oči oamaru
Po Novém Zélandu jsme cestovali tři měsíce, přešli ho shora dolů a zase zpět. Z plejády zajímavostí, které jsme cestou poznali, se v dalším povídání zaměřím na východní část Jižního ostrova. Zatímco na drsném západním pobřeží zuřila vichřice a vytrvale pršelo, po přechodu přes průsmyk Haast v jižní části Alp se situace lepší.
Do malého městečka Oamaru, známého především pozorováním tučňáků, dorážíme až navečer, stíháme však ještě navštívit malou pozorovatelnu tučňáků postavenou u pláže Bushy Beach. Svahu nad ní dominuje porost novozélandského lnu, ideálního pro úkryt hnízd nejvzácnějších tučňáků na světě – tučňáků žlutookých (Megadyptes antipodes) – charakteristických právě žlutým zbarvením okolo očí. Celosvětová populace čítá jen pár tisíc kusů a my se těšíme, že je uvidíme na živo. Denní harmonogram tohoto mořského ptáka však pozorování příliš nefandí. Na lov do hlubin oceánu se vydává v brzkých ranních hodinách, ještě před východem slunce, zpět se vrací až za soumraku.
V záři červené lucerny
Z moře se nemotorně a trochu směšně kolébá první exemplář tučňáka žlutookého. Je tak daleko, že nám ho musí ukázat zkušený rančer, který má pozorovatelnu na starosti. Podobná scénka se opakuje asi třikrát. Je třeba dodat, že rančer je tučňákům úplně oddaný, donesl z domu i zásobu dalekohledů pro nás, zvědavce. Dávám se s ním do řeči a na moji otázku, zda je ochrana tučňáků jeho práce nebo hobby, odpovídá: „Hobby? Já bych to nazval spíš posedlostí.“ S manželkou si slíbili, že už doma žádného tučňáka chovat nebudou, ale dnes už vylovil z blízkého přístavu jedno mládě pokryté olejem. Tak to chodí, když jste něčemu skutečně oddaní. I když jsme vzácné ptáky viděli jen z dálky, odcházíme s dobrým pocitem a rádi při odchodu přispíváme do kasičky na údržbu pozorovatelny.
Další den je pro nás ale velkým zklamáním. Druhá pozorovatelna, která se nachází v přístavu, je až příliš turistická. Odtud je možné sledovat tučňáky nejmenší (Eudyptula minor) vylézající na břeh. Jenže na místě, kde se tučňáci večer dostávají z moře, stojí půlkruhovité pódium a dokonce i kamenitý břeh je zpevněn betonem.
Když se setmí, červené světlo, které tučňákům nevadí, protože ho nevidí, osvětluje pobřeží a diváci mohou nahlédnout do nočního života těchto ptáků. My si ale takto „wildlife“ opravdu nepředstavujeme. V trochu pokleslé náladě se procházíme ulicemi. Zajímavé je, že každá z nich má své konkrétní určení. Právě jsme v ulici, kde vyrábějí sochy, a na památku si kupujeme list kapradí vytesaný v pískovci. S trochu lepší náladou a těžším batohem se vydáváme směrem na jih.
Svítá a my se přesouváme k Shag Point. Tohle místo sice není popsáno v žádném průvodci, ale podle názvu zde očekáváme výskyt kormoránů (shag anglicky znamená kormorán). Po průjezdu nezajímavou vesničkou vysedáme z auta u rozeklaného pobřeží. Na břehu se v mizejících paprscích posledního slunce bezstarostně vyhřívá lachtan. Jen co nám ukáže svůj chrup, spokojeně pokračujeme v průzkumu pláže. Brzy doopravdy narážíme na hnízdiště kormoránů a hodnou chvíli pozorujeme, jak vylétají na lov. Tito úžasní ptáci se dokážou za potravou, kterou jsou hlavně ryby, úhoři a malí mořští hadi, ponořit do hloubky těžko uvěřitelných 45 metrů.
Kousek dál sledujeme akt páření mořských racků. Ti jsou sice v přímořských oblastech všudypřítomní, ale mně nikdy nezevšední. Zkoušejí různé akrobatické polohy, vajíčko v nedalekém hnízdě napovídá, že vědí jak na to. Jsme tu téměř sami, obklopeni nádhernou přírodou a oceánem nemilosrdně bičujícím pobřežní skály.
Pozůstatek obřích hrátek
Celá oblast Otago, kde se nyní nacházíme, je jednoduše kouzelná. Na rozlehlých loukách se pasou nevelká stáda ovcí merino, jejichž vlna je ceněným materiálem pro výrobu outdoorového oblečení. Právě začalo léto a všude kvetou různobarevné lupiny. Kvůli jejich focení se nám jízda trochu protahuje… V podvečer s úžasem pozorujeme naše staré známé – tučňáky žlutooké – nedaleko majáku v Moeraki, jak se vracejí do hnízd. Zdá se, že je jim naše přítomnost lhostejná, a my se až do setmění oddáváme této pastvě pro oči i duši. Tučňák občas zastaví a vydává krátké tlumené zvuky. Jindy zase roztáhne křídla a ve větru si je suší.
Opojeni nečekaným zážitkem dnes stíháme ještě jednu novozélandskou zajímavost – Moeraki Boulders. Obrovské balvany ležící v písku na pláži Koekohe Beach se v celé kráse odhalí jen během odlivu. Z dálky se zdá, jako by tady obři hráli kuličky a zapomněli je uklidit. Některé z téměř dokonale kulovitých balvanů mají v průměru až dva metry. Pár z nich už podlehlo erozi, ale ve vyvýšeném jílovitém břehu čekají na odhalení další a další.
Temné zlato Nugget Pointu
Přesouváme se scénickou pobřežní cestou na jih. Na Zélandu je vlastně každá cesta scénická. Město Dunedin, známé jednou z nejfotografovanějších budov jižní polokoule (místní nádraží), s klidným svědomím míjíme. S lítostí však zjišťujeme, že hnízdiště největších mořských ptáků, albatrosů královských (Diomedea epomophora), nacházející se na špičce poloostrova Otago, je kvůli jejich páření zavřené. Sázíme tedy na jistotu – přírodní útvary nikam netečou a nikdy se nepáří. Jedním z nich je nedaleké skalní seskupení zvané Nugget Point, kde je z majáku nad oceánem možno sledovat, jak se mohutné vlny lámou o obrovské skály trčící z moře. V teplých paprscích zapadajícího slunce se údajně lesknou jako zlaté nugety, odtud pochází jejich pojmenování. Potvrdit to bohužel nemůžeme, nám cestu k slunci zahalil dramatický mrak a co chvíli začne pršet.
Dobře maskovaný lvoun
Na Nugget Point zkoušíme fotografické štěstí opět následující ráno, ale podmínky nám znovu nepřejí a slunce zůstává částečně ukryté za mraky. Musíme pokračovat dál. Pobřežím odtud vedou prašné cesty, na kterých se vyhýbáme migrujícím stádům ovcí a krav. Na pláži v Cannibal Bay marně vyhlížíme lvouny (lachtan hřivnatý, Otaria fl avescens), kteří by se tu měli vyhřívat po nočním lovu. Nakonec o jednoho skoro zakopneme. Leží nehybně napůl zahrabaný v písku a na první pohled vypadá jako vyplavený kmen stromu.
Opatrně chodíme kolem té hromady tuku obalené v kůži. Občas hrábne ploutví a nahrne si písek na hřbet, aby se nepřehřál na slunci, které mezi tím vysvitlo. Je skutečně obrovský, dospělí samci můžou vážit až 350 kilo. Dopřejeme mu prostor na zasloužený odpočinek a zbytečně ho nerušíme. Za chvíli jsme opět na cestě.
Novozélandský „pštros“
S naším postupem na jih se krajina mění. Mezi Kaka Point a Fortrose, v oblasti zvané Catlins, se rozprostírá porost původních lesů. V minulosti se tady intenzivně těžilo dřevo, ale dnes je celé území chráněné. Konečně vystupujeme z auta a vydáváme se na delší procházku nádherným lesem. Nevelká cedule nás informuje, že zde ještě před dvěma stoletími žil obrovský, pštrosu podobný pták moa (Megalapteryx didinus), který dorůstal do výšky až tří a půl metru. Pro přistěhovalce byl ale lehko dostupným zdrojem masa a v současnosti je považován za vyhubeného. Hustý les je plný života, roste tu spousta druhů kapradí, mechu, stromy rymu a rata a další nám neznámé keře. Za hodinu zjišťujeme, že jsme zabloudili, ale díky kompasu nacházíme cestu zpět.
Tučňák u lesa z kamene
Posílení studeným obědem se přesouváme až do zátoky Porpoise Bay a odtud do kempu v Curio Bay. Obě místa jsou pro nás zajímavá – Porpoise Bay je domovem asi dvaceti exemplářů nejmenších delfínů světa, delfínů Hectorových (také plískavice novozélandská, Cephalorhynchus hectori). My je však ze břehu marně vyhlížíme. Zato Curio Bay má pro nás připravených pár překvapení. Už při vstupu do kempu si všímáme dopravního značení, jaké u nás nenajdeme – Pozor lvouni na cestě! – i s obrázkem. Zdá se mi to přehnané, vždyť jsme dost daleko od moře. Stavíme stan v jedné z kojí vyhrazených vysokým porostem novozélandského lnu a vaříme v nedaleké kuchyňce provizorní večeři. Když se s rukama plnýma teplého jídla vracíme k autu, vchod do naší kóje stráží lvouní samička! Je skutečně nádherná, a než se rozvážnými kroko-skoky odhodlá pokračovat v cestě, stihneme ji vyfotit.
Nedaleko kempu se nachází přírodní zajímavost světového formátu, kterou v podvečer zkoumáme. Za odlivu totiž moře odhalí 180 milionů starý zkamenělý les, z plošiny nad ním je možné jasně rozpoznat jednotlivé kmeny. Moje přelétavá pozornost však po chvíli zachytí tučňáka žlutookého, vylézajícího z moře po celodenním lovu, a už se věnuji focení. Na to, že jich žije jen pár tisíc, jsme jich za necelý týden viděli nějak příliš. Ne, že bychom si stěžovali…
Zdroj: Časopis Příroda / www.priroda.cz
