Nejrozšířenější a nejvyhledávanější turistickou aktivitou v Nepálu je trekking. Déletrvající pěší výlet do Himálaje po více či méně zřetelných horských pěšinách nabízí seznámení s místní kulturou, sportovní výkon i trekařský cíl. Ze začátku svaly bolí, nohy otékají a batoh tíží. Koncem prvního týdne si ale tělo zvykne a trekař je překvapen svojí silou, energií a pružnými svaly. Jak se postupně zlepšuje fyzická kondice, jak ubíhá den za dnem, tak se mysl oprošťuje od všeho nepodstatného a příroda a domorodci jsou bližší. Ve shonu civilizovaného světa se jen zřídka těšíme z čistých okamžiků, ale zde tyto chvíle přicházejí velmi snadno a rychle. To potvrzuje i úsloví, že Nepál je tu, aby změnil tebe, a ne abys ty měnil Nepál. Mnoho turistů našlo na treku nové perspektivy a chtějí se ještě jednou vrátit.
Mnozí turisté volí rychlejší dopravu malým vrtulovým letadélkem do vesnice Lukla (2 850 m.n.m.). Let může být za horšího počasí dramatický, letadlo se propadá, bloudí v mracích, Nepálci drmolí modlitby a v okamžiku přistání se křečovitě chytají jeden druhého. Luklu tvoří jedna hlavní kamenitá, blátivá třída, okolo které jsou rozmístěny obchůdky a lodže (jednoduché ubytovny), vesnici uzavírá bílá brána s modlitebními mlýnky. Pěšina zvolna klesá a stoupá, místy je ponořena v údolí, jakoby se schovávala, přes dřevěné i modernější drátěné mosty pokračuje nad řekou Dudh Kosi (Mléčná řeka). Úbočí jsou porostlá jehličnany a rododendronovými keři, občas i vzácnější magnólií, na úzkých terasovitých políčkách se pěstuje kukuřice, koňské boby a proso. Ve skalní soutěsce za vesnicí Monjo je check-point, místo, kde policie kontroluje trekaře, zdali má řádné povolení k trekkingu (trekking permit) a jestli zaplatil vstupné do národního parku Sagarmatha. Strážci každého pečlivě zapisují do tlusté knihy kvůli evidenci a při návratu jméno odškrtnou.
Městečko Namche Bazar (3 440 m.n.m.) je půvabně rozloženo na širokých terasách ve svahu půlkruhového přírodního amfiteátru s kulisou štítů Kongde Ri a Thamserku. Administrativní centrum národa Šerpů vlastní policejní osádku, telefonní a faxovou stanici, zubní ordinaci, směnárnu, pekárny a spoustu lodží, sídlí tu i ředitelství národního parku. Namche Bazar bylo v minulosti střediskem obchodu, kdy se tu potkávaly tibetské karavany s indickými obchodníky. Turisté se zde rádi jeden den zdrží, protože okolí nabízí návštěvy odlehlejších vesnic Khunde a Khumjung nebo hezkou procházku do buddhistického kláštera v Thame. Nejkrásnější pohled na Namche Bazar, na změť červených a modrých střech vklíněných mezi terasovitá pole, je od napnutých šňůr modlitebních vlajek z přilehlého svahu. Studený vítr přináší od městečka tlumený šum lidských hlasů, kokrhání kohoutů, úryvky dětského křiku i cinkání zvonků. Ranní chodci mohou potkat vzácného plachého bažanta s peřím zbarveným do modra přecházejícím v zelené odstíny, se zlatým ocasem a bílou skvrnou na zádech. Naproti tomu mohutní jaci s pečlivě vykartáčovanou černou, hnědou či bílou srstí, se zvoncem zavěšeným na krku a s ostrými rohy zdobenými červenými střapečky, si lidí moc nevšímají. Vzbuzují respekt, zvláště když jdou rychleji a s objemným nákladem a tak je nepsaným pravidlem jim uhýbat na stranu ke svahu.
Zákruty pěšiny nad Namche Bazarem nabízí při dobrém počasí toužebně očekávaný pohled na vrchol Mount Everestu vyčnívající za Lhotse a Nuptse. I kdyby Mount Everest nebyl vidět, tak posvátná Ama Dablam (6 856 m.n.m.) je nádhernou horskou kulisou, dominující bílou věží, tyčící se více než tři kilometry nad chodcem. Neopakovatelná vyhlídka na střechu světa přilákala i japonské investory, kteří nad Namche Bazar postavili hotel Everest View, drahý a luxusní. Cesta se vine po vrstevnici kopce a posléze prudce klesá ke kaňonu vymletému řekou Dudh Kosi, odkud namáhavý dvouhodinový výšlap vede ke klášteru v Tengboche. Klášter postavený roku 1919 na hřebeni kopce a ze všech stran obklopený lesy je rozložitou jednopatrovou budovou, zdobenou šňůrami modlitebních praporků v žluté, zelené, červené, bílé a modré barvě. Ráno, když vzduch mrazivě štípe v plicích, se nad Tengboche zjevují jako bílé přízraky zasněžené hory. Ne nadarmo se říká, že klášter byl postaven na nejhezčím místě z celého Himálaje. Nicméně i sem vtrhla civilizace, vytvářející ostré protiklady: solární panely vedle modlitebních vlajek, plácek pro přistávání vrtulníků proti buddhistické stupě, barevné plakáty mrakodrapů rozvěšené v lodžích.
Cestička klesá napříč rododendronovým lesem, který je obzvláště hezký na jaře, kdy jsou všechny stromy obsypané červenými a růžovými květy. Zbožní poutníci zde navršili řady a řady naskládaných plochých kamenů mani, na kterých jsou vyryté modlitby. Mani se zásadně obcházejí zleva. Přes říčku Imja Khola vede dřevěný most, vysoko se houpající nad úzkou průrvu plnou bouřící vody a cesta po něm pokračuje okolo dalších mani až do Pangboche (3 980 m.n.m.). Nad vesnicí je klášter, kde byl dlouhá léta pečlivě hlídán jetiho skalp, byl však ukraden a záhada sněžného muže tak zůstává i nadále nerozluštěna. Povlovná stráň za Pangboche, porostlá zakrslými jalovci a chomáči tuhých trav, vede k rozcestí. Nalevo leží Periche a široké údolí stoupající na sever k ledovci Solo Khumbu, vpravo se stezka zatáčí přes most až do vesnice Dingboche. Hned za malým hřebenem před Periche (4 240 m.n.m.) začíná foukat studený vítr, kterým je údolí pověstné. Periche je malý labyrint kamenných ohrad a pastvin, zvláště malebný z výšky. Ubytování je možné v několika lodžích, pojmenovaných poeticky podle okolních hor. Ve většině případů je vždy správcem žena, nepálsky uctivě nazývaná didi.
Stezka protíná ploché zatravněné údolí a přes velké kameny míří napříč rozlitých potoků k prudkému stoupání a čajovně Tugla. S rostoucí výškou se na levé straně odkrývá hora Cholatse nad stejnojmenným jezerem. Strmý hřeben s věžičkami naskládaných kamenů zpomaluje chůzi, v této nadmořské výšce velmi namáhavou a tak mnozí trekaři přicházejí do Lobuche (4 930 m.n.m.) hodně unaveni. Osada se ztrácí vedle mohutné Nuptse, kde pomalý tok ledu a sněhu vytváří na srázných úbočích tvary připomínající dlouhé závoje.
Brzy ráno, přestože je vše zmrzlé, se turisté vydávají k vyhlídkovému kopci Kala Pattar (5 545 m.n.m.). Po půlhodině vede odbočka k Hornímu Lobuche, kde v uplynulých letech vyrostl příjemný hotel a výzkumné středisko italského Telecomu ve tvaru skleněné pyramidy. Chůze je ztížena přecházením malých bočních morén po viklajících se kamenech a sypkých svazích. Vpravo je mohutný ledovec Solo Khumbu, unášející na povrchu spoustu kamenů a suti, rozbrázděný podélnými trhlinami a škvírami v prosvítajícím modrém ledu. Nad nepatrnou osadou Gorak Shep se tyčí jehlan majestátní Pumori (7 145 m.n.m.), na jejímž bílém pozadí se jasně odráží cíl: Kala Pattar. Cestička stoupá po jeho pravém svahu a s výškou se začíná více otevírat pohled na tmavou špici Mount Everestu (8 848 m.n.m.), vzdáleného pouhých deset kilometrů vzdušnou čarou. Z vrcholu Kala Pattaru, zdobeného modlitebními praporky, je vidět nádherné horské panoráma, hraniční průsmyk Lho La, vedoucí do čínského Tibetu, osmitisícovky Lhotse a Lhotse Shar, zasněžené Nuptse a Ama Dablam: jen led a sníh, stín a světlo, široko daleko žádná stopa po zeleni. Cesta vedoucí k base campu (základnímu táboru) sleduje Solo Khumbu, klesá a stoupá, místy vede po moréně, místy okolo obřích ledových séraků, tak příznačných pro himálajské ledovce. Z tábořiště, shluku moderních barevných stanů, Mount Everest vidět není. Nejvyšší hora světa byla pojmenována roku 1852 na počest sira Georga Everesta, jenž stál po dlouhá léta v čele zeměměřičských prací v Indii a jako první prosazoval měření Himálaje. Mohutná skalní pyramida s vlajícím praporcem vířícího sněhu je Šerpy a Tibeťany nazývána Čhomolungma – Bohyně Matka Země, Nepálci a Indové ji pojmenovali Sagarmatha (Nebeský vrchol). Snahy horolezců pokořit Mount Everest dosáhly svého naplnění dne 29. května 1959, kdy Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norkey zde vztyčili vlajky zúčastněných zemí.
