Na jihozápadním pobřeží Srí Lanky mezi městy Unawatuna a Weligama se až do dnešních dob udržel zajímavý zvyk - rybaření na vysokých kůlech. Mořské pobřeží není v této části ostrova rovné, nýbrž členité, se zátočinami jemného písku přerušovaného plochými skalami vybíhajícími do moře jako předvoj země. Vlny, které přicházejí z Indického oceánu, jsou daleko od pevniny pouze líně se zdvíhajícími masami vod. Dojdou-li však na pobřežní mělkou lavici, vztyčí se do nestvůrné výšky a s bílou čepicí pěny a divokým jekotem se vrhnou na nechráněnou zemi. Aby si místní rybáři zajistili úlovek ryb hledajících potravu v klidnějších vodách, tak už od nepaměti loví v přírodou vytvořených tišinách krytých řetězcem útesů. Zde ale síť ani loďku použít nelze a z břehu se vlasec nedohodí. Proč si tedy nezařídit vysuté hřady nad mořskou hladinou?
Nápad by byl, takže se začne od shánění dlouhého kůlu, na který se potom v asi čtyřmetrové výšce pevně přivážou větve sisálovými motouzy v podobě šibenice. Nejtěžší je takto vzniklý hřad pevně zasadit do mořského dna ve vhodném místě, ne příliš daleko od pobřeží. Skupina mužů ve vodě do pasu, zmítáni vlnami, začne zašpičatělý kůl zavrtávat pomalým otáčením a komíháním do mořského písečného dna. Bidlo je pevně usazeno, až když vězí v hloubce okolo dvou metrů.
Rybáři hřadují na tyčích každé ráno a večer. Ze svého vyvýšeného místa vrhají vlasce mezi hejna malých rybek a vytahují jednu za druhou do látkového pytle zavěšeného u nohou. Samozřejmě nad vodou dělají i přestávky, kouří a jí. Jak začne být příliš horko, což je zde po osmé hodině, seskočí do moře a přebrodí se k vesnici. Bidla se dědí z otce na syna a jsou vysoce ceněna. Samozřejmě sedátka se mohou zlomit anebo rybářská rodina odejde do města za výnosnější prací a potom hřady osiří, jak už se v některých místech stalo. Mlčky trčí z vody a sledují pokrok nabízející vyšší výdělky. Jednou tu zbydou jen vybělené kůly sloužící k zábavě dětí.
