Samoa - Ostrovy volné lásky

Návštěva je dar
Mezi hlavní samojské atrakce patří dům Roberta L. Stevensona, Baha’i Temple, chrám indické sekty Baha´i, kterých je údajně jen osm na celém světě, a Papasaea Sliding Rocks (přírodní skluzavky na velkých kamenech). Mě ale zajímali hlavně lidé, jejich zvyky a obyčeje. Proto jsem většinu času trávila ve vesničkách, doslova chodila z obydlí do obydli, ťukala na dveře, ptala se, jestli mohu dál, a pokud to jazyková bariera dovolila, klábosila jsem s nimi, o čem to šlo. A při té příležitosti jsem fotografovala. Místní mě bez problémů zvali dál a na konci setkáni mi poděkovali za návštěvu. Jako by byli šťastni, že jsem překročila jejich práh.
Telefonní diplomat ze Štětína
Ostrovní stát se svými zhruba 220 000 obyvatel leží na druhé straně zeměkoule, v západní části souostroví Samoa ve střední části Tichého oceánu. Od Prahy ho dělí 24 letových hodin a 12 časových pásem. Když jsme letěli z Nového Zélandu, dostávali jsme se přes mezinárodní datovou čáru, kde je včera dnes a dnes zítra, a to doslova. Na Samoi je totiž ten samý čas jako na Novém Zélandu, ale o den dříve. Politika tu nikoho nezajímá, ani v místních novinách se o ní nepíše. Přesto Samoa pochopitelně nějaké politiky má. Podle ústavy je parlamentní demokracií, ale ve skutečnosti tu vládne náčelnická aristokracie. Doživotní hlavou státu je Malietoa Tanumafi li II. Ministr financí a zastupující ministerský předseda, jehož rodina pochází ze Štětina, se jmenuje Misa Telefoni Reclaff . Misův děd žil většinu času v Berlíně a v roce 1906 přivezl z pověření Německé říše na Samou první telefon. Hned nato se oženil se Samoankou, v Berlině sbalil svých pět švestek a koupil na ostrovech farmu. Do rodiny přinesl titul Telefoni.
Jak je to s volnou láskou?
Samoanský ministerský předseda ovšem není jen politikem, ale taky spisovatelem. Z jeho pera vzešel například román o volné lásce s názvem Love and Money (Láska a peníze). Asi ne náhodou si Reclaff zvolil zrovna tento námět, neboť volnou láskou je jeho země pověstná. Podle autora knihy se ale realita vzdaluje od představ Evropanů. „Na Samoi není žádný bezuzdný život. Například moje hrdinka Sieni vstupuje do manželství jako panna, i když moc dobře ví, co je orální sex,“ nechal se slyšet ministerský předseda. „A mé dospěle dcery byly některými pasážemi v knize zděšené. Pro samojské ženy je totiž panenství a manželství pořád velmi důležité.” Že by to s tou volnou láskou na ostrovech nebylo tak žhavé? Známý mého známého ji chtěl při svých cestách Polynésií vyzkoušet na vlastní kůži. Teprve poté, co se ho vybraná ostrovanka chystala nejdříve představit celé své rodině včetně bratrů a sester, od svého záměru odstoupil. A co v literatuře stále často zmiňovaná praktická výuka žen v sexuálních dovednostech? Podle cestovatele a etnologa Miloslava Stingla ji měli na starost starší a eroticky zběhlejší muži – trochu zarážející je, že tuto roli často přebíral strýc dívky. Jindy se učiteli stávali muži, kteří měli mimořádnou potenci a erotickou výkonnost. Naučit se sexuálním dovednostem od zkušenějšího partnera je podle sexuologů ten ideální způsob a Samoané, zdá se, v tomto směru drží prvenství. Dávám se na toto téma do řeči s jedním z místních, ptám se ho, kolik má dětí. Že prý osm. Čtyři s manželkou, čtyři s „kamarádkou“. To asi mluví za vše. A i tomu se dá říkat volná láska.
Společenost má přednost
Listuji si v NEWS, což jsou místní dvojjazyčné noviny, a marně se snažím soustředit na dešifrování samojštiny. „Děkuji“ se řekne „ Fa’afetai“, „Sbohem“ je „Tofa“, vysvětluje mi milý a docela tlustý Samoan s placatým nosem. Jmenuje se Talu a na sobě má lavalava – zavinovací sukni, která ještě zesiluje dojem mohutnosti. Jeho filosofií je: mám, jsem šťastný, nemám, jsem také šťastný. Spěchat je pro něj téměř tabu a úsměv skoro povinností. Takoví jsou tady všichni, spokojení a šťastní – alespoň na mě tak působí. Na ostrově zůstávají odemčené domy i auta. Většinou ani není co zamknout. Tradiční samojské obydlí, takzvané fale, je dřevěný domeček bez pevných stěn, s ručně vyráběnými vytahovacími rohožemi mezi nosnými kůly. Ty se na noc stáhnou a ráno zase vytáhnou. Dnes rohože často nahrazuje igelitová plachta a tradiční doškové střechy vlnitý plech. My jsme se ubytovali v jednom z nich, a to přímo na pláži. Z postele jsme viděli na oceán, za přílivu byla voda metr od vchodu. Když foukal vítr, na střechu nám bubnovaly palmové listy. Když pršelo, byl to pěkný rachot, protože špička doškové střechy byla z vlnitého plechu. „Dá se tady přežit?” ptám se Talua. „Ale dá. Nesmíte se na to tady dívat očima vás ze západu. Vy jste individualisté, tvrdě mezi sebou soutěžíte, a když se vám to nelíbí, odstěhujete se někam jinam. Ale tady u nás máme málo místa, my spolu musíme umět vyjít. Proto skupina, rodina, společnost přijdou první a jedinec až potom.“
Když stačí jen málo
Samoané jsou velice soběstační. Každá rodina totiž pěstuje dostatek zeleniny a ovoce. Ryby jsou v moři a prasata, která ke každé rodině patři, se starají o to, aby na nedělním stole bylo vždy dost vepřového. Mladí ostrovane jsou proslulí svou neobvykle urostlou a svalnatou postavou, ostatně ve světě jsou vyhledávanými adepty do ragbyových týmů. Peníze tady nejsou, jak je u výměnného obchodu obvyklé, nutné. Může se stát, že by si někdo chtěl koupit luxusní majetek. Ale k čemu by byl ještě třetí televizor ve vesnici, když jsou už k dispozici dva – u starosty a u faráře, domy jsou otevřené a dívat se může každý? Stejné pravidlo platí pro dva automobily v jednom sídlišti. Ty patři přirozeně knězi a nejdůležitějšímu Matai, což je obdoba našeho starosty, kterého má každá vesnice. Dojde-li k porodu, je z pick-upu sanitka. Když je třeba dovézt stavební materiál, pak je z vozidla náklaďák. Pro osobní dopravu existují barevné autobusy, které každou vesnici spojují s hlavním městem. Hlad je na Samoi cizí slovo, pro termín „krást“ neexistuje žádný překlad. Zato touha musí být typicky polynéský vyraz.
Zdroj: Časopis Příroda (www.priroda.cz)