Sladký život ve Sweet Water

Na konci roku 2009 byli ze Zoo Dvůr Králové nad Labem do keňské rezervace zvěře Ol Pejeta úspěšně přepraveni čtyři nosorožci tuponosí severní. Akce byla patřičně okomentovaná a propíraná ve všech možných médiích. Vyjadřovala se k ní odborná i laická veřejnost. Vše nakonec vyústilo ve veřejné protesty, spekulace o vedlejších motivech a nakonec podmínečné vyloučení Zoo z Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Je velká škoda, že snaha o poslední pokus zachránit kriticky ohrožený druh je provázena tak výraznými neshodami zainteresovaných stran.
 Na dotaz, co soudí o kritice tohoto projektu ze strany některých ochranářských organizací současná ošetřovatelka „českých nosorožců“ Berry White, jsem dostal odpověď: „Rozumím tomu, že ne na všechny záchranné projekty mají tyto  organizace dostatek peněz, ale když se najde někdo, kdo je ochoten tento projekt financovat,  nechápu, že je za to ještě kritizován. Slovní a psaná podpora nic nestojí, a jestliže ostatní organizace nemůžou tento projekt podpořit finančně, měly by ho podepřít alespoň morálně.“
Nosorožec tuponosý (nesprávně bílý) se vyskytuje ve dvou formách – jižní a severní. Severní forma, dnes už mnoha zoology pokládaná za samostatný druh, je na pokraji vyhynutí...
 V zajetí těchto tlustokožců žilo před převozem do Ol Pejety posledních osm kusů – šest jedinců v Zoo Dvůr Králové a v Zoo San Diegu jediný pár.Počet zbylých volně žijících nosorožců v rezervaci Garamba v Demokratické republice Kongo a v neobydlených savanách jižního Súdánu je nejistý.
Věda objevila nosorožce tuponosé severní až na počátku 20. století. V té době jich žilo ohromné množství v pěti zemích: v Čadu, Ugandě, Středoafrické republice, Súdánu a Zairu (dnes Demokratická republika Kongo). Do roku 1960 vybili pytláci všechny nosorožce až na poslední dva tisíce. Tehdy již byli nosorožci formálně chráněni, ve skutečnosti se ovšem pro jejich ochranu nic neudělalo. Během dalších dvaceti let klesl počet zvířat na katastrofických patnáct kusů, přičemž všichni jedinci žili v národním parku Garamba. Nosorožec tuponosý severní se ocitl na pokraji vyhubení.
Nejvíce zabitých nosorožců měli na svědomí dobře vyzbrojení pytláci ze Súdánu. Do roku 1984 chránilo 5 000 km2 velký park Garamba jen několik strážců bez výcviku. Po zahájení záchranného programu se situace zlepšila. Byl nasazen pátrací letoun, terénní auta a 250 vyškolených strážců vzájemně propojených vysílačkami. Ještě ten rok byli sice upytlačeni dva nosorožci, ale pak se situace konečně zlepšila. V roce 1989 jejich počet stoupl na 22 a roku 1995 bylo při sčítání zjištěno dokonce 31 kusů. Pak nastal nevratný zlom.
 Přes Demokratickou republiku Kongo se přehnala občanská válka, která měla za následek zabití dalších zvířat. V roce 2006 žili v Garambě pouze čtyři nosorožci a konžští politici stále nesouhlasili s jejich přemístěním mimo území svého státu! Když byl v roce 2008 proveden terénní průzkum, nebyl objeven žádný nosorožec!
V zajetí se tito nosorožci velmi špatně množí.  Jejich dlouholetý ošetřovatel Honza Ždárek říká: „S nosorožci jsme už udělali všechno, co jsme mohli. Přesto se deset let nenarodilo žádné mládě. Zkoušeli jsme i umělé oplodnění. Zaslouží si poslední šanci a největší mají v přirozeném prostředí.“
Podle RNDr. Dany Holečkové,ředitelky Zoo ve Dvoře Králové, je problém na straně samic, které se v zajetí jakoby „vypnou“. Je pravděpodobné, že návrat do přírodních podmínek, teplé klima a stádní chov,který je u tohoto druhu podmínkou, znovu samice k reprodukci „nastar-tuje“  a zvýší se tak šance, že přivedou na svět další mláďata. Možnost umělého oplodnění i v polopřírodních podmínkách rezervace přitom nadále zůstává.
 Adaptace královédvorských nosorožců na život v africké buši probíhá nad očekávání dobře.  „Jak by taky ne, vždyť je to jejich přirozený domov. Ve Dvoře Králové byli v týdnu před odletem vypouštěni do venkovních výběhů jen na hodinu denně, tady jsou venku neustále,“ říká Berry.
 Zpočátku byli ze svých ohrad vypouštěni do výběhu o velikosti 400×400 metrů střídavě po třech  hodinách nejprve samec Sudán, kolem poledne pak samice Nájin s dcerou Fatu a nakonec samec Suni. Nosorožci si postupně zvykali na nové prostředí, nové pachy, novou potravu – trávu, kterou předtím nikdy ve stojatém stavu neviděli (kromě Sudána, který se jako jediný narodil ve volné přírodě), na své ošetřovatele a strážce, ale také na divokou africkou zvěř, která se pohybuje volně za plotem.
Dne 11. 4. 2010 byly slavnostně, za účasti českého konzula Jaroslava Mandyse z české ambasády v Nairobi, spojeny samice Nájin a Fatu se Sudánem ve výběhu o rozloze osmi hektarů, kde se pasou společně s ostatními divokými zvířaty. Ve výběhu se střídají se samcem Sunim.
Bylo dokončeno ohrazení 300 ha prostoru, jenž je určen k chovu jedné skupiny nosorožců sestavené z chovného samce Sudána a skupiny samic, tvořených jednak severními samicemi Nájin a Fatu a jednak pěti samicemijižní formy a jejich mláďaty. Nejmladší samice jižní formy, stará tři roky a osm měsíců, je těsně před dosažením pohlavní dospělosti, ostatní čtyři jsou již dospělé, ale jedna má jen třitýdny staré mládě, proto by měla jít za tři až šest měsíců do říje.
To znamená, že minimálně dvě samice budou mít velmi brzy říji, což by mělo napomoci reprodukčnímu chování královédvorských zvířat. A zde je názor odborníka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze:„Nemáme čas hledět na poddruhy jako takové, nejlepší by bylo vzít třicet jižních nosorožců a zkřížit je se severní formou, abychom úplně nepřišli o jejich genetickou výbavu.“ Naštěstí v Ol Pejetě běží plánování chovu zodpovědněji.
Podle RNDr. Kristiny Tomášové, bývalé kurátorky nosorožců ve Dvoře Králové, se nosorožci, kteří se spolu nerozmnožují tam,  kde jsou (myšleno Zoo), se nezačnou rozmnožovat ani nikde jinde. Pro úspěšnou reprodukci je podle ní nutné, aby byly změněny jejich sociální vazby. Také tento předpoklad bude v Ol Pejetě brzy naplněn. Komise řídící chov se dohodla na následujícím postupu: připravuje se další výběh o rozloze 150 hektarů, kam bude umístěn jak samec Suni, tak jižní samice a jedna z královédvorských severních samic. Důvodem je „rozbití“ nepřirozené vazby mezi matkou Nájin a více než devět let starou dcerou Fatu, která by mohla bránit cyklování samic.
V přírodě žijí samci samostatně a jsou silně teritoriální. Teritorium ovládá dominantní samec a může v něm tolerovat i jiné samce, pokud uznávají jeho výsadní postavení. Samice se rády sdružují do stádečka o více kusech, ve kterých pečují o mláďata.
 Od 6. do 10. dubna bylo prováděno odchytávání jižních bílých nosorožců a přemístění skupiny sedmi zvířat do připraveného území. Tím byly naplněny všechny přirozené předpoklady, aby u samic z královédvorské zahrady došlo k navození přirozených cyklů podmiňujících páření. Z původního záměru, umístit nosorožce do soukromé rezervace v JAR, sešlo. Byla vybrána bezpečnější Keňa, což koresponduje i s názorem Kristiny Tomášové: „V jižní Africe je úplně jiné klimatické prostředí, než je jejich přirozené. Já sama znám nejmíň tři rezervace v Keni, kde vyhovuje klima a jsou v nich zároveň absolutní bezpečnostní záruky.“
 Během loňského roku bylo v JAR zabito 20 nosorožců, zatímco v Keni „jen“ dva v rezervaci Lewa – všech 12 pytláků a kupců bylo přitom velmi brzy dopadeno. Proto vedení rezervace přistoupilo k zabezpečení nosorožců velice zodpovědně. V první řadě byly všem čtyřem nosorožcům odstraněny oba rohy. Jednak kvůli případnému zranění, ale především kvůli pytlákům. Je ovšem pravda, že pytlákům se vyplatí ulovit nosorožce i kvůli malému kousku rohu, případně zastřelí takové zvíře, aby neztrácel čas s jeho dalším stopováním. Proto byla učiněna i další opatření. Do pahýlu byla za pomoci vrtačky implantována malá vysílačka velikosti krabičky  zápalek a zalepena zubařským akrylátem. Vysílačky umožní bezpečné sledování nosorožců, jakmile budou umístěni do většího chovného výběhu. Výběh je obehnán dvojitým elektrickým plotem (vnější proti slonům). Celá rezervace je ohrazena dalším elektrickým plotem, který je v pravidelných intervalech kontrolován motorizovanou ozbrojenou jednotkou. Samotný výběh je nepřetržitě pod ochranou minimálně 16 ozbrojených strážců, kteří mají hned vedle plotu postaveny své chýše. O nosorožce se stará zkušená ošetřovatelka Berry White a jsou pod neustálou kontrolou veterináře. Dr. Pete Morkel je velice zkušený africký veterinář, který má dlouholetou praxi s nosorožci v Garambě a přemísťováním zvířat zpět do Afriky. Každé tři dny odesílá trus obou samic do Vídně k rozboru a testování na přítomnost estrogenu – samičího pohlavního hormonu.
Ještě před zahájením převozu ředitelka Zoo Dvůr Králové Dana Holečková uvedla, že transport nosorožců do Afriky se uskuteční i v případě, že se v Garambě nenajdou žádní další nosorožci a nebo nebude možné získat pro převoz souhlas konžských autorit. První důležitý krok, převoz nosorožců do Keni, byl tedy uskutečněn, což je jasný signál a lepší startovací pozice k dalšímu jednání s Kongem.
Pracovníci ze sousední rezervace Lewa už provedli první průzkum v jižním Súdánu, kde jim tamní obyvatelé potvrdili pozorování severních bílých nosorožců. Zatím se je nepodařilo nalézt, ale připravuje se další pátrací výprava. Sloučit poslední divoké nosorožce se skupinou v Ol Pejeta je podle odborníků jediná šance na přežití.
 V akčním plánu je uvedeno, že nosorožec bílý severní přežije jen při stoprocentní ochraně, a bude-li mít štěstí. Jak řekl Přemysl Rabas: „Oni ti nosorožci možná stejně vyhynou, dokonce je to velmi pravděpodobné, ale aspoň jim dáme šanci.“