Tibet

DEVÍZA ČASU. Co je pro Tibet chvíle? Okamžik modlitby, hodina dojení, večer u čangu, týden sklizně?
Žijeme v jiném rozměru času, ten evropský teče zrychleným korytem. Mantinely naší dovolené toho plánují příliš. Máme všeho dost. Jediné, čeho se nám nedostává, je čas. Dny, hodiny a minuty chybí uspěchané době nejvíc! Chudý Tibet postrádá třpyt neonů, vznáší se však ve volně plynoucím elementu, času má nadbytek. Oplývá vzácnou ceninou, ke které toužebně vzhlížíme. Z pohodlného kolotoče naší luxusní jízdy nejsme schopni vyskočit. Pachtíme se za nejnovějšími modely automobilů, přehrávačů, mobilních telefonů... Poslední výkřiky techniky zní omamně, ušní bubínky zbožňují podmanivé tamtamy reklam. Nedostupný čas nejsme schopni v uspěchané Evropě dohonit. Devíza času je obrovský dar, kterým je Tibet zavalen. Klidný život hor nevlastní spoustu vymožeností. Nezná však ani civilizační choroby, stres a infarkt! V Tibetu se máme stále co učit...
HIMÁLAJ SPĚCHÁ POMALU! Po příletu a prvotní fyzické aklimatizaci je třeba i „aklimatizace“ duševní. Jsme jiní, naše „civilizační rozmazlenost“ potřebuje všechno hned a přesně. Než si zvykneme na odlišné tempo, pociťujeme frustraci a zklamání. Pohoda a věčný klídek domácích až dráždí! Neprobíhá-li vše podle našich představ, vrtá do nás červ pochybností. Čas letí, neplní se očekávání! Jsme štvanci podřízení hodinkám a kalendářům...
STEJNĚ VZRUŠUJÍCÍ JAKO DRSNÉ HORY JSOU V TIBETU LIDÉ. Jejich odlišné zvyky, rituály a tradice jsou fascinující. Himálaj je na syrovou krásu mimořádně štědrý. Zajímavých hor i zajímavých lidí je zde plno! Podstatnější než rozmary civilizace je pro nomády ve zdraví přežít do příštího monzunu. Někteří postrádají jakýkoliv příjem, ale díky své houževnatosti se uživí. Bude zase co jíst? Taky jste si všimli, že v horách žijí zpravidla jiní lidé? Opravdovější, „čistší“, férovější... Nejen v Himálaji, ale v kopcích celého světa! I u nás...?
V TIBETU SE NEMŮŽETE DIVIT, KDYŽ SE OBDAROVANÝ ČLOVĚK NETVÁŘÍ VDĚČNĚ. Milodarem jste si přece vylepšili svou vlastní karmu. Obdarovaný vám k tomu napomohl, poskytl vám příležitost... Kdo má komu děkovat?
DLUH CIVILIZACE. V Himálaji se občas zastydím za náš blahobytem přetékající svět, do kterého po návratu z hor zase spadneme. Domorodci prožijí spoustu legrace obyčejným hraním. Naše civilizace stále odsouvá narůstající a věčně nesplacený dluh. Tátové z nedostatku času si kupují dětský úsměv pomocnými šidítky drahých hraček. Pokojíčky zavalené autodráhami, posledními panenkami Barbie, Play Station …marně dohání zameškané.
OPTIMISMUS JEDINÝM MAJETKEM. Iluze o ukázkovém zdraví horalů je lichá. Teoreticky by vysoko v horách bez škodlivých emisí měli žít nejzdravější lidé světa. Pravda je však prozaicky jiná. Tolik chrchlajících marodů jako v Himálaji se jinde nevidí! Všudypřítomný prach s mikroby a zvířecími výtrusy útočí na zranitelné plíce. Dráždivé směsi ještě napomáhá štiplavý kouř ohňů, kašlou zde unisono všichni. Kašel trhající plíce je doprovodný zvuk horské idylky. Optimismus je v okolní bídě jediný majetek...
PLANÝ OBDIV. Extrémní život v horách je náročný. Náš planý obdiv k domorodcům je dostatečně vyjádřená hladina emocí. Netřeba však „idylku“ prožívat doopravdy. Často obdivujeme místa, která nám stačí jen krátce vidět. Závist domorodcům končí obvykle větou nadšení, pak raději rychle mizíme do bezpečí domova. Vzpomínky u teplého krbu jsou pohodlnější jistota. Vyzkoušení syrového prožitku necháme na později. Zase na vzdálená příště...
NOMÁDI ŽIJÍ VE STANECH ZHOTOVENÝCH Z JAČÍCH CHLUPŮ. Přežívají v nich prudké lijáky i třeskutý mráz se sněhem. V jednoduchém ležení se přesto odehrává pestrý duchovní život. Ve stanu nikdy nechybí obrázky duchovního vůdce dalajlámy. Primitivní kamínka krmí jen výhřevným trusem jaků. Po „vytěžení“ lokality tábor jednoduše sbalí a odstěhují se za lepšími pastvinami. Náš stan drží typicky nezaměnitelný odér... Dokážete se posadit dovnitř a „užít si“ chvíli klidu? Přečkali byste ve stanu liják či chumelenici? V jednoduché výbavě nomádů...
TAJEMNÁ HORA KAILÁS je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. „Vzácný sněžný vrchol“ západního Tibetu je nejvýznamnější náboženský masiv planety. Koncentruje mystické duchovno, síla místa je mimořádná! Everest je vyšší, Kailás jej předčí atmosférou. Pohled na velkolepou krásu hory plní srdce radostí i děsem. Nezkameníme před kolosem ohromením…? Jako sídlo bohů uctívají Kailás všechny národy Himálaje i světová náboženství: buddhismus, hinduismus, bönismus, džinismus… Na úpatí hory meditoval tibetský světec Milaräpa, podle legendy zde vedl vítězný boj s bönistickým mágem Naro Bončhugem. Pod horou Kailas se poprvé milovali Šiva s Párvátí. Soumrak pod horou vdechne dávným bájím život i dnes. Kailás je mužským prvkem, jezero Manasaróvar ženským. Spojením protikladných sil vzniká harmonie. Pokochejme se pohledem, který odjakživa patřil výhradně bohům. Ráj se dá nalézt leckde na zemi. Vytvoříme si jej – nebo zničíme?!
PROSTRACE. Poutníci přicházejí k hoře Kailás, aby posvátný masiv obešli po padesát kilometrů dlouhém okruhu. Kora je pro Tibeťany, parikráma pro hindy. Buddhisté a hinduisté putují zleva doprava, bönisté obcházejí horu v protisměru. Pouze o délku těla se posouvají vždy po každé pokloně „plazivé chůze“. Okruh začíná a končí v Darčhenu na úpatí hory Kailás. Na trase jsou buddhistické kláštery Diraphuk a Cutulpuk. Horské sedlo Dolma La v nadmořské výšce 5 660 metrů je zasvěcené vykupitelce z koloběhu životů, bohyni Dolmě. Zde se kora láme do znovuzrození a očisty. V rituální pokloně se zapojí všechny tři symbolické úrovně bytí. Tělo se sklání do sněhu v náboženské pokoře. Modlitbami se projeví energie řeči. Mantry soustředí mysl k duchovnímu cíli. Mysl se upíná na duchovní kvality božstev, které inspirují na cestě k probuzení. Posvátná kora vede hlubokým sněhem, koryty potoků... „Plazivá chůze“ kolem posvátné hory Kailás trvá tři týdny.
MODLITEBNÍ ZÍDKY KOLEM CEST. Mezi mantrami na kamenech dominuje „Óm mani padme húm“, často vylepšené barvami pěti elementů. Chrání lidské duše a jejich příbytky před démony, kterých jsou prý hory plné. Posvátné kameny se obchází ve směru hodinových ručiček. Všechny svatyně se míjí zleva, pravým bokem k uctívanému objektu. Někdo dlouze dlabal posvátné symboly, které se jen „válí“ u cesty. Z pohledu naší civilizace spousta námahy bez praktického využití! „Hromada šutrů“ jen „zbůhdarma bobtná“... Komfort „zbytečných“ věcí je však na životě nejkrásnější!