Uganda - perla Afriky

Tajemný Nil

V Ugandě leží záhadami opředený pramen druhé nejdelší řeky světa, Nilu. Římský básník Marcus Annaeus Lucanus na začátku našeho letopočtu dokonce pochyboval o tom, zda je vůbec možné najít jeho prameny, když napsal: "Nec licuit populis parvum te, Nile, videre" (Zůstává národům odepřeno, Nile, tvůj pramen uzřít). Přes usilovné snahy celé řady pokolení poznat, kde se rodí Nil, se úspěch dostavil až na sklonku 19. století.
Území kolem největšího afrického jezera, pojmenovaného po anglické královně Viktorii, bylo pro Evropany objeveno v souvislosti s intenzivním hledáním pramene Nilu. Nalézt počátek této velkolepé řeky se podařilo až v roce 1862 a je spojeno s postavami britských objevitelů Richarda Burtona a Johna Spekea. Od doby, kdy poprvé vyrazili do afrického vnitrozemí, si navzájem mnohokrát zachránili život. Tenkrát začalo i jejich přátelství, které však posléze přerostlo v nenávist a vleklé spory o to, kde leží pramn Nilu. Burton tvrdil, že Nil pramení v jezeře Tanganika a Speke o tom veřejně pochyboval.
Nakonec při jedné z výprav v roce 1862 Speke konečně stanul na místě, kde z Viktoriina jezera vytéká mohutný tok Nilu. Od té doby tajemné prameny Nilu každoročně spatří mnoho turistů. Někteří se spokojí s poklidnou prohlídkou ze břehu, jiní touží po adrenalinovém zážitku v podobě raftování v jeho ohromných peřejích.

Šimpanzí ráj

Uganda patří také k jednomu z nejlepších míst na pozorování šimpanzů. V zemi se nachází několik lokalit, kde se za mírný poplatek můžete vydat se zkušeným rangerem do lesa a hledat šimpanzí rodinky. Šimpanz je člověku nejbližší žijící příbuzný. Ačkoliv společní předci žili na zemi před více jak pěti miliony let, stále můžeme sledovat určité aspekty lidského chování. Žijí společně v tlupách, kde se starají o mláďata, spolupracují při lovu, udržují dlouhotrvající přátelské svazky a jsou schopni se učit po celý svůj život. Získávají tak stále nové a nové dovednosti, umějí používat nástroje a rovněž si dokážou uvědomit sami sebe. Šimpanzi vedou nejsložitější společenský život ze všech lidoopů, nepočítaje v to člověka. Ovládají širokou škálu výrazů tváří, tělesných póz, gest, posunků, signálů a zvuků. Na řešení jednoduchého problému v přírodě i v lidské péči dokážou spolupracovat. Při jejich pozorování v Budonga Forrest jsem měla pocit, že jim fakt rozumím. Byli příjemně rozpustilí a zdálo se, že si z nás dělají tak trochu legraci. Na chvíli se ukázali a když viděli, že si k oku přikládáme hledáček fotoaparátu, okamžitě zmizeli v křoví….

Návštěva u goril

Na zemi zbývá posledních 700 kusů horských goril. Čtyři stovky z nich žijí právě v Ugandě, zbytek se pohybuje na území Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Správa národního parku Bwindi v Ugandě umožňuje lidem tyto gorily navštívit a prožít hodinu svého života v jejich bezprostřední blízkosti. Každý den se tak vydávají malé skupinky lidí do hor a je jim umožněno pozorovat gorilí rodiny téměř na dosah ruky. Povolení k návštěvě goril je vzácným zbožím. Musí se zamlouvat i několik měsíců dopředu a jeho cena je velmi vysoká. Poplatky za tuto návštěvu jsou pak použity na jejich ochranu. Hranice mezi Ugandou a Rwandou jsou oblastí, kde se skupiny goril horských pohybují zcela volně a podle svých potřeb. Komplikují tím ovšem situaci místním lidem, ekonomicky závislým na přílivu turistů, kteří sem přicházejí právě za habituovanými gorilími rodinami.  V terénu působí několik stopařů, kteří neustále monitorují pohyb goril. Stopaři jsou vybaveni i střelnými zbraněmi, aby dokázali odrazit útok případných pytláků. Většinou však pouze kooperují se správou národního parku při každodenním hledání místa působiště jednotlivých rodin.
Brzy ráno se majitelé povolení sejdou se správci národního parku. Dobře vyškolený ranger vysvětlí, za kterou rodinou se daná skupina osob vydá. Zkontroluje, zda není nikdo nachlazený, neboť i ten nejmírnější lidských bacil či virus by mohl nakazit některou z goril. Dále vysvětlí, jak se v přítomnosti těchto primátů máte chovat. Nesmíte se přiblížit na víc než sedm metrů, vyhledávat přímý kontakt a pokud se gorila přiblíží k vám, musíte v klidu vyčkat, až zase odejde. Plni očekávání vyrážíme po úbočí deštným pralesem pokryté sopky strmě vzhůru. Postupujeme po téměř neznatelné blátivé cestičce hustou vegetací. Asi po dvou hodinách pochodu a nastoupaných třista výškových metrech se setkáváme se dvěma stopaři. Ti nás ujišťují, že gorilí rodinka je nedaleko. Musíme odložit všechny batohy a je nám dovoleno ponechat si pouze fotoaparáty a kamery.
S velikým napětím a v naprosté tichosti stoupáme dále vzhůru. Našlapujeme velmi opatrně, abychom zvířata nevyrušili… V jednom okamžiku nás ranger zastavuje a ukazuje k velkému stromu. Asi deset metrů od nás sedí o kmen opřený obrovský samec. Pozoruje nás koutkem očka a dává najevo naprostý nezájem. Závěrky fotoaparátu cvakají. Zůstáváme v oněmělém úžasu. Připadám si v tu chvíli jako velká propagátorka života goril Diane Fossey, když se poprvé mohla přiblížit ke gorilímu mláděti. Od té doby uběhlo přes třicet let a Diane za ochranu goril zaplatila životem. Dnes si gorily na každodenní přítomnost lidí zvykly a například ve Rwandě jsou poplatky za povolení k návštěvě goril jedním z nejdůležitějších příjmů do státní pokladny.
Po chvíli pozorování dominantního samce „silverbacka“ mne jeden ze stopařů chytil za ruku. Ukázal před sebe do houští. Ani přes velké soustředění jsem však nic neviděla. Několika rychlými pohyby prosekal mačetou průzor. Najednou jsem před sebou, téměř na dosah ruky, spatřila kudrnatou hlavu tříměsíčního mláděte. Vypadalo v náručí své matky naprosto spokojeně. Hladově se natahovalo po šťavnatém výhonku zeleného keře a chvíli to vypadalo, že se snad chce přijít pomazlit i za mnou … Bylo zvláštní, že jsem nepociťovala žádné nebezpečí či pocit ohrožení. Při pohledu na osm goril různého stáří, při bližším prostudování jejich mimiky, jsem měla pocit, že přesně vím, co si myslí a co v příštím okamžiku udělají… Některé hodiny se v životě divně vlečou, ale těchto povolených šedesát minut se proměnilo v krátký okamžik. Často se mi vybavují pocity, které jsem tenkrát cítila a přála bych každému, aby měl možnost to zažít na své vlastní kůži. Opravdu zážitek, na který se nezapomíná…