Železnice po indicku

V základě existují dvě třídy: luxusní první může a nemusí být vybavena systémem air-condition, druhá kolísá od plastem potažených sedadel až ke kolmým dřevěným lavicím, dále nesmíme zapomenout i na lehátka sleeper. V jednom z nejchudších svazových států – Biháru – není výjimkou vidět plně obsazené i vlakové střechy. Všem třídám jsou společná zamřížovaná okna, aby k vám nemohl nikdo zvenčí proniknout. Kvalita a rychlost cestování záleží na typech vlaků, které mohou být: poštovní mail, expres anebo osobní passenger, který staví na každé mezi. Širokorozchodné vlaky jsou mnohem rychlejší než úzkorozchodné, sloužící spíše v horách jako turistická atrakce, například vláček Toy train do Darjeelingu anebo Simly. Spíše než čísla mají vlaky svá charakteristická jména a tak např. mezi New Delhi a Agrou jezdí pravidelně Shatabdi express, mezi Varanasí a Kalkatou Poorva express, dále Ratnagiri,Mahanda express, Kalka mail a seznam by pokračoval dále. Cena lístku ve druhé třídě na trase měřící 250 kilometrů může být 130 Kč, lůžko přijde na 190 Kč, první třída stojí 400 Kč. Systém kontroly je omezený na jednou za pár hodin procházejícího průvodčího a o černé pasažéry není nouze.
Na každém nádarží je v malém ukázána celá diverzita Indie – žebráci spící na perónech, krávy žeroucí papíry a igelity, bohaté rodiny s plastovými kufry a dětmi oblečenými na způsob princů z pohádek, prodavači betelu i rozteklé zmrzliny, mrzáci, rozvážně chodící výpravčí  v uniformě i hubení nosiči zavazadel. Chraplavý tlampač co chvíli nesrozumitelně podává hlášení, které stejně nikdo neposlouchá. Čeho se všichni nejvíce děsí je nedefinovatelné zpoždění indefine delay. Vlak jedoucí na trase dlouhé přes tisíc kilometrů se někde ztratil a nikdo neví, zda přijede za hodinu či zítra. K odpočinku slouží čekárny, kam je vstup oficiálně povolen pouze po předložení platné jízdenky. V nouzi se dá přespat po zaplacení určité částky v odpočívárně rest room. Přísně se dodržuje rozdělení na muže a ženy, první a druhou třídu, takže zde panuje relativní klid. 
Spací vozy první třídy jsou obvykle privátní kupé se dvěma nebo čtyřmi sklopitelnými lůžky a oddělení od uličky zajišťují posuvné zamykatelné dveře. Druhá třída je volně průchozí, neoddělená a lůžka jsou tři nad sebou. Majitelé spodního během dne mívají sousedy z horních pater, kteří chtějí během jízdy sedět. Nejlepší je zřejmě prostřední řada, kde nezasklené okénko nabízí stále jiné pohledy na ubíhající krajinu. Na horním lůžku nebudete nikým vyrušováni a seshora máte nádherný přehled o ostatních spolucestujících, nevýhodou je horko a nemožnost se dívat z okna. Stropům vagónů kralují mohutné zadrátované ventilátory, kam si horní pasažéři s oblibou odkládají boty.
Rezervace jízdenky může být pro neznalého velkým oříškem. Naštěstí se železnice začínají komputerizovat a ve všech větších městech je nyní speciální přepážka zařízená pouze pro styk s turisty. Rezervace by měla být udělána s předstihem a je možno dokonce si v jednom městě zakoupit všechny potřebné lístky dopředu třeba o měsíc. Klasickým problémem je, že každá stanice má přidělen pouze určitý počet prodatelných jízdenek, quota, pro první a druhou třídu a spací vagóny. Pokud je beznadějně vyprodáno, máte ale stále šanci zažádat o místa ze speciální turistické tourist quota, kde musíte platit v dolarech. Korunovaci úspěchu zažijete, když vlak po dlouhém čekání konečně přijede do stanice a na dveřích vagónu bude přilepený papír s vaším jménem a věkem.