Zlaté prokletí Amazonie

Amazonská fauna přitom za svou rostlinnou kolegyní co do kuriozit rozhodně nepokulhává – nedávno zde například profesor zoologie Paulo Petry objevil říční krunýřovitou rybu živící se dřevem. Pestrobarevný svět místních živočichů pak dokreslují říční delfíni, jaguáři či množství vzácných papoušků a opic.

Opička z černého trhu

Místní prostředí však není tak idylické, jak by se nám díky přírodopisným dokumentům mohlo zdát. Tím, co vrhá na jednu z mála nedotčených lokalit světa temný stín, je lidská činnost. Mnohé chráněné druhy se stávají cílem pytláků, kteří zvířata následně pašují tisíce kilometrů po celém světě k nedočkavým chovatelům. Většina živočichů však transport nepřežije. Pokud budete procházet městečky a vesničkami v blízkosti pralesů či rezervací, zcela určitě na místních trzích narazíte na nelegálně prodávané papoušky a malé opičky ještě neschopné samostatně přežít. Černý trh je zaměřen především na turisty, kteří bývají zvířátky – i nízkými cenami – okouzleni. Neuvědomují si však přitom, že koupí zvířete podporují brutální pytláctví, a vypustí-li nesamostatné mládě zpět do přírody, posílají jej de facto přímo do tlamy predátorů. Krásnou Amazonii však ohrožuje i další lidská činnost, která má za následek nenávratné zmenšování zelených „plic světa“ – ilegální těžba.

Vzhůru k „Matce bohů“

Řeka Madre de Dios protéká Amazonií na hranici Peru a Bolívie v délce 1 150 kilometrů a dala jméno rozlehlé oblasti, která zasahuje i do Brazílie. Madre de Dios („Matka bohů“) představuje životní prostor mnoha ojedinělých rostlin i živočichů, ale také divoce žijících indiánských kmenů. V roce 1973 zde byla zřízena biosférická rezervace Manu, chránící nejen faunu a flóru, ale i tyto původní obyvatele.  V kontrastu s nedotčeným rostlinným světem se u vstupu do pralesního království rozkládá hlavní město oblasti, Puerto Maldonado, které dnes představuje centrum místního zlatokopectví. Naleznete tu řadu obchůdků pro výkup a prodej zlata stejně jako směnáren a dalších společností obchodujících s tímto kovem. Právě intenzivní těžba však zdejší „zelený“ region nesmírně poškozuje. Kvůli ní se odtud například vystěhoval kmen Mashco-Piro (viz Mizící kmeny), který jinak žije zcela izolovaně mimo dosah civilizace. V březnu minulého roku byla dokončena zdejší mezioceánská magistrála, jež vede právě skrz Puerto Maldonado. Dálnice dlouhá 2 600 kilometrů spojuje Brazílii a Peru a prochází nejcennější částí deštného pralesa. Ten se tak stává dostupnějším, ale i výrazně ohroženějším lidskou činností. Rozvoj dalšího obchodu má navíc dopad na místní obyvatele a je spojen i se vzestupem kriminality a především nelegálního pašování drog a zlata.

Amazonská zlatá horečka

Amazonie čelí v poslední době množství nájezdů ilegálních těžařů, kteří touží hlavně po zlatě, jehož cena díky světové krizi stále roste. Hovoří se dokonce o nové vlně zlaté horečky. Těží se ve velkém, a to i tam, kde se dříve nikdo neodvážil narušovat místní rezervace. Nejlevnějším a nejjednodušším způsobem dobývání zlata je použití jedovaté rtuti, která cenný kov váže. V Madre de Dios se tak při těžbě zlata každoročně uvolní do ovzduší a vody 35 tun této nebezpečné látky – samozřejmě v těsné blízkosti rezervací a chráněných oblastí. Zároveň dochází k mohutnému kácení stromů a vznikají tak těžko obnovitelné „pouštní“ plochy, dnes už zřetelně viditelné z letadla i z autobusu. Pokud se vydáte z města Cusco v jižním Peru na dlouhou cestu po křivolakých horských serpentinách, naskytne se vám smutný pohled. Uprostřed zdejších chudých vesniček, jejichž příbytky sestávají z pár kmenů a igelitových plachet, volně pobíhají prasata, a to vše na pozadí rozšiřující se plochy bez jediného kousku zeleně. „Chyba není jen na straně těžařů, ale částečně i státu, který na začátku, když začal vydávat povolení pro těžbu zlata, nejasně stanovil pravidla hry,“ vysvětlujeGelman Villegas, starosta oblasti Huepetuche peruánské provincie Manu.

Krev nad zlato

Ačkoliv k nepokojům kvůli ničení pralesa docházelo už od roku 1991, ten loňský byl přelomový. Důvodem se stala snaha vlády zrušit veškerou neformální těžbu v Madre de Dios a dostat ji pod kontrolu pomocí registrace zlatokopů a zdanění této činnosti. V důsledku tlaku zahraničních ekologických společností bylo také navrženo přísnější nastavení podmínek těžby s ohledem na ochranu přírody. Do oblasti se však stáhly tisíce lidí, kteří jsou závislí na práci v nelegálních dolech. Jinou práci zde nedostanou, a pokud by si vláda skutečně vynutila zavření dolů, znamenalo by to pro ně katastrofu. Žijí tu ale i jiní, jejichž domovy těžba naopak ohrožuje. Především v severních oblastech Peru se proto demonstruje proti těžařům a mezi oběma skupinami obyvatel občas dochází k násilným střetům. Vyhlášku pro Madre de Dios vláda nakonec zrušila, snažila se nicméně alespoň o nějakou regulaci – byť mírnější, než byl původní návrh. Policie se zaměřila na ničení ilegálních bagrů na řece Inabari, což vyvolalo vlnu odporu, demonstrací a střetů mezi příznivci a odpůrci těžby, které se neobešly dokonce bez několika úmrtí. Během roku pak byly zlikvidovány další stovky nelegálních bagrů, přičemž se v tom kromě policie angažovali rovněž místní usedlíci. Hledači zlata totiž začali obsazovat i území kolem soukromých pozemků a pronikli dokonce do chráněných oblastí. Přes všechnu snahu o zastavení těžby se tak hlučné těžební stroje objevujístále znovu.

Obživa versus příroda

Situace tak zůstává nevyřešená. Na jedné straně vah je stále obživa pro desítky tisíc zlatokopů, na straně druhé zvyšování kriminality, ohrožení rezervací včetně samotných domorodých kmenů a narušení křehké ekologické rovnováhy. Těžaři osočují stát, že kriminalizuje jejich činnost, když zařazuje amalgám (směs se rtutí potřebný k těžbě zlata) mezi nezákonné prostředky, a zahraniční organizace zase obviňují tamní vládu z nečinnosti. I přes pokračující jednání tak v Amazonii vzniká začarovaný kruh…

Článek byl publikován v časopise 100+1.