Alžírsko

Na jihu Sahary se rozkládá sopečné pohoří Hoggar, známé také jako Ahaggar, táhnoucí se až ze sousední Lybie. V srdci Hoggaru leží Tamanrasset - centrum tajemných a hrdých Tuaregů. Je důležitým obchodním uzlem pro cesty dále na západ. Z Alžíru se sem dá dopravit i letecky. Turisté využívaji Tamanrasset jako základnu pro trekingové túry. V tomto divokém pohoří, připomínajícím měsíční krajinu, se tyčí nejvyšší hora Alžírska: Tahat vysoký 3003 m. Dalším známým vrcholem je Assekrem (2 800 m), odkud jsou velkolepé výhledy do krajiny.

Alžír je díky poloze na středomořském pobřeží důležitým přístavem již od dob Římské říše. V současnosti má více než 2 milióny obyvatel. Dodnes se zachovaly pozůstatky mnohých tehdejších staveb. V historické části města, tzv. Médině, se ztratíte ve spleti uliček a opevnění  z 16. století. Široké bulváry s domy v koloniálním stylu pocházejí z poloviny 19. století, z období francouzské kolonizace. Kromě mnoha muzeí zde naleznete katedrálu Notre Dame dAfrique, divadla, restaurace, univerzitu, krásná turecká obydlí a paláce. Za návštěvu stojí palác v osmanském stylu  Dar Hassan Pacha. Mezi nejlepší muzea severní Afriky se řadí místní Národní muzeum Bardo a Etnografické muzeum. Výraznou stavbou je Památník mučedníků, který byl postaven na oslavu 20. výročí nezávislosti.

Tato místa se nachází v údolí Oued M´Zab (UNESCO). V údolí leží také Melika, Bou Noura a El-Ateuf. Města této oblasti zaujmou elegantní architekturou středověku, tradičním muslimským hřbitovem, ale i dodnes funkčním systémem zavlažování palmových hájů.  Ghardia je domovem hluboce věřících muslimů,  Mozabitů, kteří se před devíti sty lety oddělili od hlavního proudu islámu. Svaté město Beni Isguen je náboženským centrem údolí. Vstoupit můžete jen s průvodcem a  je nutné dodržovat striktní pravidla. 

Náhorní plošina s kaňony a bizarními skalními útvary, ukrývající jedinečnou přírodní galerii s 15 000 skvěle zachovanými prehistorickými malbami a rytinami. I díky této raritě je Alžírsko tolik navštěvovanou zemí. Oblast národního parku je výborným místem pro treky.

Poměrně dobře zachované ruiny římského města založeného v 1. století našeho letopočtu jsou zapsány na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Město se postupně stalo obchodním centrem a kromě jiného zde bylo postaveno velké fórum, bazilika, baptisterium, divadlo, ulice, domy a další stavby. V 5. - 6. století našeho letopočtu, kdy se rozpadla Svatá říše římská, bylo město opuštěno.

Magie a podmanivá krása Sahary láká odedávna. Nejlepší vstupní branou je roklina Kherrata jižně od Constantinu.  Sahara je tvořena  dvěma  nekonečnými moři písku se zelenými oázami ukrytými v dunách pouště. Západní poušť se nazývá Grand Erg Occidental, východní Grand Erg Oriental. V západní části ohromí bohatou vegetací město El Goléa či  Beni Abbés obklopené vysokými písečnými dunami. V nekonečných písečných dunách Velkého východního Ergu okouzlí El Oued. Město bílých kopulí a umělých palmových kráterů s živým tržištěm. Starobylé saharské oázy s hrobkami místních králů i posvátná jezera, to vše a ještě mnohem víc ukrývá Sahara ve svých dunách. Jedním z nejfotogeničtějších míst jsou obrovské písečné duny Erg Admer.

V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Foiničanů. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. V letech 46 až 429 ovládali toto území Římané, které vystřídali Vandalové a Byzantici. V 1. století př. n. l. zde vznikla římská provincie Mauretania Caesarensis. Na počátku 16. století se území dostalo pod vliv Osmanské říše. Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši Chairem ad-Dinem a jeho bratrem Arujem, který udělal z Alžírska základnu korzárů. Francie invadovala do země v roce 1830 a v roce 1847 se dostalo pod jejich nadvládu. Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali mimo francouzské právo, nemajíce občanství ani volební právo. V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 odletěla do Francie. První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houari Boumediennem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Boumedienna a jeho následovníků. V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (FIS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. FIS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynutí této lhůty začaly masakry namířené nejen proti cizincům. Roku 1994 se stal prezidentem Liamín Ziruál, podporovaný armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.