Ludmila Puldová:
Argentinská a chilská Patagonie

Let na trase Amsterdam – Buenos Aires trval 14 hodin, ale stále ještě jsme nebyli u cíle. Jsme šťastní, že jsme unikli evropským coronavirovým obavám a s chutí si připíjíme výborným argentinským merlotem – ocitli jsme se totiž ve vinařské velmoci a tady není možné sáhnout vedle. Slunné Buenos Aires sálá březnovým 30 °C dusným parnem, ale po čtyřech hodinách letu na studený jih jsme naštěstí opět v bundách. Městečko Calafate, nekonečná pampa, první lamy, pštrosi nandu a hlavně – vítr, ten nepříjemný společník sundávající čepice, ale naštěstí i rozhánějící mraky. Ostrá špice Mt. Fitz Roy je už ze vzdálenosti 80 km vidět na horizontu a k horám vede černá přímka silnice bez zatáček.

Jednodenní výlet nalehko nás provádí původním pabukovým pralesem, všechny větve rostou jedním směrem, visící lišejníky mají poetický název „starcovy vousy“ a zelené příšeří vytváří tajemnou atmosféru. Pomalým stoupáním se odkrývají výhledy na ledovcové splazy a konečně i na celou zubatou hradbu až 3400 m vysokých žulových zubů, které odolávaly horolezeckým snahám až do roku 1952. Fitz Roy je ikonická hora argentinské Patagonie, a protože máme slunné počasí rezervováno, nevíme, co dříve vyfotografovat. Díky wifi na každém hotelu se dozvídáme, že Argentina čtyři dny po našem příletu přestala přijímat lety, a tak máme dobrou náladu, že jsme „to stihli“. Bezoblačná pohoda nám přeje i na ledovci Perito Moreno – desítky kilometrů bělostného ledu oslnivě září a s hřmotem padající seraky vytvářejí následné vlny. Ve volném dni přichází obtížné rozhodovaní nad fakultativními výlety – navštívíme místní estancii a poznáme život původních kovbojů – gaučů? Anebo se lodí vydat do úzkých fjordů národního parku a spatřit další ledovce?

Modrá obloha a výborné počasí nás zlákaly na plavbu lodí, připíjíme si výbornou whisky „on the rocks“, kde led je originální odštěpek z ledovce, vytažený hákem na palubu. Na lodi je zhruba 500 francouzských, španělských a korejských turistů, od kterých se dozvídáme, že ledovec Perito Moreno byl dnes uzavřen. No máme my to ale štěstí, ne? Pohodlná cesta do Chile nám ubíhá rychle, jen jsme trošku znervózněli nad informací, že Argentina nás již zpět na své území nevpustí, zavírá totiž hranice. My ale stále pokračujeme podle původního plánu! Národní park Torres del Paine – tři mohutné žulové věže, prsty trčící až do nebe, kaskádovitá modrá jezera, mohutný vodopád Salto Grande, černobíle pruhované skalní rohy Cuernos, lamy guanaco, kondoři – tento národní park je na seznamu Unesco a když někomu přeje počasí, to naší turistické skupině tedy ano, tak jsme přírodní krásou naprosto uchváceni. Ledovec Grey náš přivítal vichrem v nárazech, nás až srážejících na kolena, ale statečně postupujeme dál až na vyhlídku na ledovcové kry.

V Punta Arenas se chystáme na tučnáčí kolonii na ostrově Magdalena a přichází první opravdová sprcha – z hodiny na hodinu kvůli coronaviru byl trajekt zastaven. Tady, u břehu Magalhaensova průplavu, se na rozdíl od slavného mořeplavce musíme zastavit, dál na Ohňovou zem do Argentiny to podle itineráře již opravdu nejde. V Patagonii není jediný případ onemocnění, země je naprosto čistá, vodu běžně pijeme z kohoutků, ale místní mají obavy z nás, z turistů. Rychle vymýšlíme náhradní program – pojedeme se podívat na maják San Isidro, nejjižnější maják na americkém kontinentu, není jižnější stavby než tento! Silnice je horší a horší, potom již jen pěšky kráčíme po opuštěném a rozervaném skalnatém pobřeží, kameny jsou poseté škeblemi, na písku jsou vyplavené chaluhy a krabi. Červenobílý maják na skalní výspě je prostě nádherný, vidíme Ohňovou zemi, zvlněné pahorky pevniny, pobřeží zahalené mlhou, a hlavně stříbrnou nitku průplavu, kde se psala historie námořních objevů. Jsme štastni, i když zde naše cesta končí. Jsme štastni i když víme, že naše cesta bude na dlouhou dobu poslední, protože tato cesta nás dala dohromady a my se sem s LIVINGSTONEM vrátíme. Vrátíme se, chceme navštívit Ohňovou zemi a spojíme to i s návštěvou Antarktidy…