ŠANGRI-LA, hledání ztraceného ráje

Každý chce proniknout do legendy Šangri-la. Vzdálit se přetechnizovanému světu s problémy až příliš pozemskými. Tajemné údolí prý existuje, není však zakresleno na žádné mapě. Stačí jen vědět, kde a jak hledat. Přání ocitnout se mimo obvyklý časoprostor je sžíravé. Uspěchanou Evropu svírá věčný nedostatek peněz. Stále sníme o lepším světě... James Hilton vydal v roce 1933 knihu Lost horizon – Ztracený obzor o bájném ráji Šangri-la. Kdo ho najde, nikdy nezestárne. V jeho příběhu ztroskotalo v Himálaji letadlo. Přežilo jen pár pasažérů, které mniši přivedli do údolí Šangri-la plného štěstí. Nabízená nesmrtelnost má jedinou podmínku. Ráj nesmí nikdo opustit, ani na chvíli se vrátit mezi své blízké a známé… Příběh je příliš krásný na to, aby mohl být pravdivý. Přesto, nebo právě proto, Šangri-la láká k návštěvě!
Ztracený obzor se stal bestsellerem, prodává se dodnes. Amerika natočila podle knihy úspěšný film, Šangri-la se stěhuje ze spisovatelské fantazie k lidem. Internet nabídne na heslo Šangri-la miliony odkazů. Nejčastěji čajovny a meditace, hotely celého světa se předhánějí ve variacích názvu. Čína investuje miliardy dolarů na projekt Shangri-la pro olympijské hry. Webové stránky nabízí ranč na lov bažantů, rejdiště amerických nudistů… Internet pod tajemným názvem dohazuje i svůdné slečny. Nevypadají na holky z Himaláje… Představa rajského potěšení je odlišná! Je Šangri-la údolí, oblast, nebo jen krásné pábení? Je dobře, že opravdové Šangri-la nikdo nenašel. Můžeme nadále spřádat své sny a tužby…
První objevitelé
Historie horolezectví je v Nepálu krátká, turismus se zde zrodil pozdě. V minulosti putovali Himálajem jen poutníci a nomádi, až druhá polovina dvacátého století otevírá novou epochu. Mladičký Nepál se nesměle rozhlíží… Nepál leží ve stínu Himálaje, v překladu sanskrtu "Domov sněhu". Pestrá příroda šplhá od tropického pralesa k ledovcům krajinou starobylých kultur, zajímavých lidí i fantastických svatyň. Nepál patří všem! Despotická moc královských Ránů je odstraněna roku 1951, pád vládnoucí dynastie utíná násilně nastavovanou agonii. Král je mrtev, ať žije král! Do padesátých let sem pronikla jen stovka cizinců! Panenskou bělobou map pronikají první dobrodruzi, hledají cesty v divokých končinách. Šťastnější je nacházejí. Propuká zlatá objevitelská éra. Horolezci museli dosud jen čekat za branami země. Najednou je všechno jinak – začíná velké „Himálajské dobrodružství“. Dva roky po otevření závory izolace (1953) Edmund Hillary a Tenzing Norgay dobývají nejvyšší vrchol světa. Horolezci objevili Nepál pro svět, za nimi nacházejí zaslíbenou zemi turisté. První organizovaná skupina vystupuje na letišti Káthmándú v roce 1956. Provoněné kouzlo omamných vůní ucítí milovníci marihuany a hašiše, z Freak Street se stává centrum hippies. Prokouření cestovatelé celého světa našli novou zadýmenou Mekku. Pozvolna odhalované treky lákají narůstající počet horalů, stezky zapomenutých hor poznávají cizí tváře. Legendární šedesátky přinášejí do Nepálu 10 000 turistů, nejen květinových hippies. Sedmdesátá léta číslo povyšují na pětinásobek. O deset let později už nemilosrdná statistika uvádí 175 000 návštěvníků. Království hinduismu se otevírá světu. Dnes navštíví Nepál půl milionu nadšenců za rok. Přepracovaní podnikatelé utíkají ze stereotypu k protipólu syrové přírody. V Čitvanu nalézají nosorožce, slony a tygry, v královských městech živou historii, v horách nová dobrodružství. Hltají jiné zážitky i slastný pocit volnosti.
Nepokoušej se měnit Nepál. Nepál změní Tebe!
Známý slogan Nepálu a jeho kouzlo opravdu funguje! Možná trochu jinak, než očekáváme... Himálaj jsem mohl za dlouhá léta poznávat z různých pohledů. Nejdelší z mých putování trvalo rok a půl, to už se dají vnímat i souvislosti! Přibližovali jsme se velkým snům pěšky, na kole, rikše, motorce, stopem, nejlevnějšími busy... Napříč Asií jsem putoval čtyřikrát, dvakrát tvrdošíjně stopem. Byla to krásná doba. Sledovali jsme barevný Himálaj z korby náklaďáků i žebřiňáků, poznávali příjemně obyčejný život. Jedli jsme často jen rýži, někdy s mandarinkou, jindy s banánem či „drahým“ cukrem. Vypracovali jsme se v „odborníky“ na nejlevnější pečivo, sušenky a ovoce, znali výprodeje zboží, orientovali se v cenách za kilo rýže, brambor... V zemi levného jídla jsme si kuriózně vařili elektrickou spirálou, delikatesy připravovali v ešusu na lihovém vařiči. Spávali jsme zdarma u „nových známých“ nebo v hotýlcích, Salvation Army... Ve stísněném pokojíčku nejlevnější ubytovny se nedaly ani pořádně rozpřáhnout ruce se zubním kartáčkem či lahví. Se šváby jsme sdíleli někdy společný stůl, jindy lože. Zkusili jsme i pobyt v klášterech s mnichy, vstávali za tmy buzeni údery gongu, meditovali... Šlo nám o maximální poznání, šli jsme dál než na dřeň. Cestovali a žili jsme intenzivně, přesto s minimálními výdaji.
Nabitý měsíc plný nezapomenutelných prožitků jsme (s etnologem Mirkem Nožinou) vtěsnali do stovky dolarů. V neuvěřitelných dobrodružstvích jsme potkali miliony lidí barevné ulice, tisíce kamarádů, stovky známých, desítky nejlepších přátel i několik hvězdných osobností. Poznávali jsme jiné příběhy než obvyklé! Mění se doba, měníme se i my. Nepál z nás mohl udělat tvrdé chlapy, otužilé horaly, přemýšlivé buddhisty, romantiky s čistějším srdcem... Udělal? Nejsem si jistý. Ještě pár cest do Nepálu asi potřebuji...! Ano, chýše domorodců je mi pořád milejší než nabubřele velký sterilní hotel. Už však nežiji s rozpočtem blízkým nule. Rád ochutnám exotické jídlo, ocením lákavou sklenku, odvezu si vytoužený suvenýr... Přiznávám prohru. Přerod Nepálu je nakonec opravdu menší než vnitřní transformace. Změny na nepálské kráse za ta dlouhá léta nejsou tak zásadní. Přeji Nepálu, sobě i vám, ať čisté srdce Himaláje vydrží ještě dlouho! Alespoň v téhle podobě... Dřevořezby starobylých chrámů znázorňují souložící dvojice, trojice, čtveřice, veselá zvířátka… Na rozdíl od jemné poetiky většiny dřevořezeb káthmándského údolí jsou erotické výjevy nápadně realistické. Touha po zachování rodu je nutností těla i rozkoší duše. Nevárci jsou vášniví lidé se vším všudy! Země spirituální síly. Nejdůležitější horou duchovna není Everest, ale Kailás...
Devíza času
Co je pro Himálaj chvíle? Okamžik modlitby, hodina dojení, večer u čangu, týden sklizně? Žijeme v jiném rozměru času, ten evropský teče zrychleným korytem. Mantinely naší dovolené toho plánují příliš. Máme všeho dost. Jediné, čeho se nám nedostává, je čas. Dny, hodiny a minuty chybí uspěchané době nejvíc! Chudý Tibet postrádá třpyt neonů, vznáší se však ve volně plynoucím elementu, času má nadbytek. Oplývá vzácnou ceninou, ke které toužebně vzhlížíme. Z pohodlného kolotoče naší luxusní jízdy nejsme schopni vyskočit. Pachtíme se za nejnovějšími modely automobilů, přehrávačů, mobilních telefonů... Poslední výkřiky techniky zní omamně, ušní bubínky zbožňují podmanivé tamtamy reklam. Nedostupný čas nejsme schopni v uspěchané Evropě dohonit. Devíza času je obrovský dar, kterým je Himálaj zavalen. Klidný život hor nevlastní spoustu vymožeností. Nezná však ani civilizační choroby, stres a infarkt!  V Tibetu se máme stále co učit...
Himaláj spěchá pomalu!
Po příletu a prvotní fyzické aklimatizaci je třeba i „aklimatizace“ duševní. Jsme jiní, naše „civilizační rozmazlenost“ potřebuje všechno hned a přesně. Než si zvykneme na odlišné tempo, pociťujeme frustraci a zklamání. Pohoda a věčný klídek domácích až dráždí! Neprobíhá-li vše podle našich představ, vrtá do nás červ pochybností. Čas letí, neplní se očekávání! Jsme štvanci podřízení hodinkám a kalendářům...